Připravil: Petr Hora Hořejš / Foto: archiv autora
„Sloužiti a prospívati je vlastností povah
vznešených,“ napsal kdesi J. A. Komenský. Co se
snadno vyjádří a obecně uznává, málokdo dokáže
proměnit v čin. Osobnosti odhodlané sloužit, ať už
Bohu, prospěchu lidstva, vlasti či bližním, přitom
nemají předplaceno nic. Ani vděk,, ani úctu. Až
překvapivě často jsou jejich skutky i postoje naopak
zprvu znevažovány, zatracovány. V Čechách tomu
tak bývá takřka pravidelně – mnozí naši velikáni
začnou vyčnívat z davu lhostejných, malých,
neprozíravých a závistivých obvykle až poté, co jsou
spolehlivě mrtvi. Teprve jejich bezbrannost přinese
smilování. Je to jedna z nejohavnějších národních
charakteristik. Hus, Komenský, Mácha, Havlíček,
Němcová, Smetana, Janáček… a řada dalších by
mohla vyprávět!
Typickým případem obvyklého českého nevděku je
osud osobnosti, doslova fascinující životním výkonem,
zejména však velkorysou službou národu – příběh
architekta Josefa Hlávky (1831–1908). Ač jeho
velkomyslné skutky do daleka přesahují rozsahem,
významem i hodnotou všechny myslitelné parametry,
jakými lze jedince poměřovat, dodnes o tomto službě
oddanému dříči a vlastenci v obecném povědomí
přežívá jen představa, navíc paradoxně mylná, že
postavil Hlávkův most. Budiž, vzdělanější mezi
námi ještě něco tuší o existenci Hlávkovy nadace…
Je to celonárodní ostuda, kterou má na svědomí
bolševický režim. Protože byl Hlávka multimilionář,
úspěšný podnikatel, kapitalista, čili „buržoust ai
vydřiduch“, neměl v našich dějinách dle mínění
někdejších marxistických ideologů co dělat. Byl
proto z paměti proletariátu, školou povinné mládeže
i zfalšovaných dějepisných učebnic „odkloněn“,
vymanipulován, vygumován.
T restuhodná exkomunikace se už zpětně jen stěží
a pomalu napravuje. Příkrov zapomnění je vážnou
bariérou, horší než vrstva hlíny nad hrobem.
Úcta k architektu Josefu Hlávkovi se navrací jen
ztěžka a pomalu…
Josef
BOHÁČ, KTERÝ SE ROZDAL
Byl to astenicky štíhlý dlouhán, připomínající zjevemLva Tolstého. A po-
dobal semu i duchovně. Životní příběh úspěšného stavitele a podnikatele
arch. Josefa Hlávky jako by byl vystřižen podle amerických románů na téma
„z chudého chlapcemilionářem“. Jenmá ušlechtilejší pointu...
Hlávka byl ve své době považován za jednoho z nejbohatších Čechů.
Bezesporu patřil k podnikatelské špičce. A vydělal svémiliony velmi rychle.
Běhemnecelých deseti let. Ne však podvodně. Kdo by byl tenkrát zkusil
na druhé vyzrát, zkrachoval by po první falešné hře. Vždyť za smlouvu se
považovalo i pouhé podání ruky. Šibalovi, který by se opovážil zavedený
úzus zneužít, by ruku příště už žádný partner nepodal.
V čem tkvělo kouzlo Hlávkova úspěchu? Především byl na podnikání
ve stavebnictví lépe než ostatní připraven. Pražskou polytechniku a pak
vídeňskou architekturu studoval tento chudý synek státního úředníka
s plným nasazením až asi do pětadvaceti let. Zkoušky, a to i nepovinné,
skládal na samé „eminenc“. S vyznamenáním. Za výsledky na vídeňské
výtvarné Akademii po absolutoriu stolice architektury obdržel státní
cenu, totiž dvouleté, pak ještě o rok prodloužené stipendium na cestu
po Evropě. Mimochodem, vítaným bonusem k tomu bylo, že nemusel
na vojnu. Vskutku pak tři roky strávil na cestách po Evropě. Zblízka
prozkoumal kdejaké důležité stavební památky, od antických chrámů
po nejmodernější nemocnice, a všechno spatřené pečlivě kreslil. Pohledy,
půdorysy, řezy, detaily. Přivezl tisíce perfektních barevných kreseb
a studií. Na spatřených objektech a jejich detailech umělecky i konstruk-
térsky vyrostl i dospěl, nasál zkušenost generací. Avšak připravil se i jinak.
U renomovaného stavitele a krajana Františka Šebka-Schebka, svého
známého a brzy přítele, se na jeho vídeňských stavbách už během studií
vyučil zároveň zedníkem. Slušně poznal i tesařinu, zámečničinu, osahal
Hlávkův areál pro bukovinský patriarchát
46
