RYCHLE, LEVNĚ, KVALITNĚ!
Na to, že ve stavebnictví podnikal pouhých
deset roků, dokázal uskutečnit neuvěřitelně
rozsáhlé dílo. Postavil přes 140 paláců, veřej-
ných budov, obchodních a činžovních domů.
V jeho kanceláři pracovalo i dvacet architektů
a projektantů. Sám byl nucen dělat osmnáct,
dvacet hodin denně. Neděle nesvětil, dovolené
neznal. Vždycky mu záleželo na tom, aby vše
viděl, schválil, rozhodl. Aby firma Hlávka držela
slovo, termíny, rozpočty, aby každý detail byl
včas a perfektně odvedený. Rychle, levně,
úsporně, kvalitně! To bylo Hlávkovo heslo.
Peníze už pak přijdou samy, říkával. Nebyl
ostatně žádný podnikatelský ňouma, šel si
za svým zostra. Ale poctivě! Zisky ukládal,
aby se dobře úročily, anebo ihned proinves-
továval. Třeba ve Vídni postavil řadu vlastních
činžovních domů, které mu pak nesly nájem asi
60 000 rakouských korun ročně.
KOLAPS!
Workoholika práce dřív nebo později zpravidla
zničí. Hlávka si vinou pracovního přepětí
v osmatřiceti letech vykoledoval úplné ochrnutí
a takřka ztrátu zraku. Zřejmě šlo o opakované
mozkové ataky. Na řadu let se ocitl, takřka
nehybný, na invalidním vozíku. Čili uprostřed
největší konjunktury přišel náhlý konec. Jak
blesk z čistého nebe.
Uvažoval o všem, i o nejhorším. S podnikáním
musel praštit. Po pár letech sice začal jak
zázrakem opět vidět, časem i chodit, zprvu
o berlích, pak o holi. Ale firmu už neobnovil.
Vrátil se z Vídně do Čech, do Prahy a na zámek
do Lužan, který původně koupil mamince.
Zámeček stál na dohled Přešticím, Hláv-
kovu rodišti. Počal se zabývat rekonstrukcí
zámku, rozlehlé lužanské zahrady, věnoval
se rozmanitým koníčkům, dokonce i výrobě
limburského sýra. A aby ho nekousala nuda,
obrátil zájem k poradenství, památkové péči,
ochraně uměleckých hodnot.
NÁŠ NEJVĚTŠÍ MECENÁŠ
Tenkrát, přibližně po roce 1880, se z bohatého
podnikatele stal i největší český mecenáš…
Peněz měl dost. Věděl však, že bohatství si
do hrobu nevezme. Přitom veleúspěšného
architekta Josefa Hlávku osud přece jen ošidil,
ve dvou jinak krásných manželstvích mu
nedopřál potomka. Dědice…
Jakoby náhradou se Hlávka obklopil jinou
početnou rodinou. Začal se přátelit s desítkami
českých umělců. Zval je k sobě do Lužan,
aby tam tvořili. Sládka, Zeyera, Vrchlického,
Dvořáka, Nedbala, Mařáka, Brožíka, Hynaise,
Ženíška, Švabinského a mnohé další. Ročně se
jich v Lužanech vystřídalo i na dvě stovky.
Srdce se Hlávkovi občas svíralo, když viděl, z jak
ubohých hmotných podmínek vyrůstá česká
kultura. Věda, vzdělanost, technická zdatnost
na tom byly podobně. Nemohl se na to nečinně
dívat. Rozhodl se pomáhat. Josefu Sládkovi
třeba nabídl každý rok slušnou apanáž, aby
mohl dokončit překlad celého Shakespearova
díla. Podobně postrkoval českou tvorbu
dopředu v desítkách jiných případů. Několika
malířům dal peníze, aby se dostali na zkušenou
do Paříže. Zajisté, brzy začali chodit s prosíkem
i politici, obchodníci, podnikatelé. Ale ty stroze
a chladně odmítal s poukazem na to, že není
ani kšeftsman, ani bankéř.
Typické bylo, že při své velkomyslnosti sám
žil mimořádně skromně. Rodiče ho tak
vychovali. Koupit si nový klobouk či kalhoty
mu bylo zatěžko. To za něho musela udělat
žena. A trval na tom, aby kupovala výhradně
české výrobky. Jezdit první třídou vlakem vždy
považoval za plýtvání, když přece třetí třídou se
člověk dostane na místo určení stejně rychle,
a přitom za polovičku. Ano, byl vždy extrémně
šetrný. Když později v kuchyni Hlávkových
kolejí, které vybudoval, našel pár zakutálených
hrášků, zlobil se na šéfa kuchyně. „Mohla z nich
být polévka!“ Vždyť nedbalost a plýtvání je
opak úspornosti. Zatímco úspory představují
nejsnadnější zisk.
NA CO VŠE HLÁVKA PŘISPĚL?
Začal sloužit skromně a opatrně. Zřídil
nejprve stipendia pro tři chudé a nadané
studenty na univerzitě, vzápětí na technice.
Pak při České společnosti nauk založil
fond pro vydávání vědecké literatury. Když
v roce 1890 pobořila povodeň Karlův most,
vymyslel technologii oprav, načež nezbylo než
rekonstrukci z největší části zaplatit z vlastní
kapsy. Jako první přispěl do fondu na postavení
Myslbekova sousoší svatého Václava. Chtěl
tím vyprovokovat k činu ostatní boháče, což se
podařilo. A Hlávkovo mecenášství z roku na rok
košatělo. Někdy věnoval peníze, jindy práci,
například při dostavbě Svatovítského chrámu
či rekonstrukci Karlštejna. „Člověk začne, a už
nepřestane,“ říkával. „Kdo dává, a najednou by
toho nechal, byl by za lakomce. A to i ve vlast-
ních očích.“
Po mnohaletých komplikacích se Hlávkovi
podařilo založit v roce 1890 Českou akademii
věd. Co dávno měla udělat monarchie, stát,
udělal nakonec on sám. Vložil do projektu
200 000 zlatých. A Češi se mu za to „odměnili“
tím, že mu přidělali další nekonečnou práci: byl
zvolen prvním prezidentem Akademie.
V roce 1903založil Josef Hlávka nové, dodnes
proslulé vysokoškolské koleje. Postavil za své
peníze v Praze Na Zderaze ubytovací komplex
pro více než 200 nemajetných, zato nadaných
a pilných českých studentů, kde takřka
zadarmo bydleli a stravovali se. Nemajetnost,
talent a vynikající studijní výsledky, to byly
tři povinné podmínky přijetí i setrvání mezi
„Hlávkovci“. Z vybraných chlapců a mladých
mužů z Hlávkových kolejí, bylo jich posléze přes
3500, vyrostla intelektuální elita národa.
Na sklonku života vložili manželé Hlávkovi
veškeré jmění do Nadání Josefa, Marie
a Zdeňky Hlávkových. Šlo asi o sedmmilionů
tehdejších korun. Sedmdesát procent z výnosu
vkladů bylo závětí určeno na rozvoj české vědy,
třicet procent na české vysokoškolské koleje.
Přes všechny následující krkolomné peripetie
času i dějin tzv. Hlávkova nadace dodnes
úspěšně funguje. Celková hodnota mecenáš-
ského odkazu Josefa Hlávky se dnes odhaduje
na neuvěřitelné dvě miliardy dnešních korun…
Na mecenáše a filantropa Hlávkova formátu
moderní česká společnost po generace dosud
marně čeká…
Petr Hora Hořejš
48
