Hlávka
si materiály, poznal zblízka obyčejné dělníky,
jejich názory, postoje, nálady.
Na pražské polytechnice získal inženýrské
vědomosti. Na AVU ve Vídni, poté na toulkách
Evropou objevil architekturu jako celostní
výsostnou uměleckou disciplínu. A s fankou plus
zednickou lžící v ruce si osvojil všechny řemeslné
grify, přičichl k praxi dělníka, brzy i políra, takže
napříště ho sotvakdomohl napálit. Ani ledabylý
nádeník, ani fikaný stavbyvedoucí.
Odjakživa ho lákala architektura. Vynikl však
posléze hlavně v prováděčkách, jako stavitel,
byť desítky budov i samostatně projektoval. Měl
štěstí a špetku smůly zároveň. Právě když končil
vysokou, změnila se Vídeň v největší staveniště
na evropskémkontinentě. Budovala se proslulá
Ringstrasse, Okružní třída. Architektů bylo
k dispozici dost. Mnohemvětší poptávka však
byla po takových, co uměli i realizace. Hlávka
byl mladý, plný elánu, prokazoval mimořádné
manažerské schopnosti. A ty ho přikovaly
ke stavitelství. Byl odjakživa pedant, perfekci-
onista, kladl na ostatní stejně vysoké nároky
jako na sebe. To se soukromým i veřejným
investorům líbilo. Takže práce ho brzy doslova
zavalila. Stavěl přece rychle, kvalitně, levně, nikdy
nenavyšoval schválený rozpočet, nikdy nehrál
na „nadpráce“. Držel termíny i slovo! V tom
paradoxně tkvěla i jeho smůla: jednu dobuměl
rozestavěno i šílených padesát budov současně.
JAK SE RODÍ ÚSPĚCH
Vzorně sloužit. Být ochoten naplno makat.
A štěstí přeje připraveným! Hlávku si už
v čase studií dobře zapamatovali špičkoví
profesoři na Akademii. Viděli, že studia
neodbývá a usilovně na sobě pracuje. Když si
pak ve Vídni trochu udělal jméno, třeba tím,
že vymyslel originální typ lešení pro stavbu
jednoho z vídeňských chrámů, přizvali ho
dva nejdůležitější pedagogové, renomovaní
architekti August von Siccardsburg a Eduard
van der Nüll, hlavní projektanti vídeňské
Opery, jako šéfa a dodavatele této grandiózní
stavby. To byl Hlávkův pravý, opravdu viditelný
start. Bylo mu třicet, psal se rok 1861. Pustil
se do díla s veškerým elánem. Dokončil Operu
za osm let, dosáhl oproti rozpočtu velkých
úspor, sám vydělal 400 000 zlatých. Současně
však přijímal a realizoval desítky dalších
zakázek. Dřel do úmoru. Nejambicióznější
projekt v týchž letech uskutečňoval v daleké
Bukovině, v Černovcích.
NEZAPOMENUTELNÝ
MECENÁŠSKÝ PŘÍKLAD
Na počátku Hlávkovy kariéry byl ohromný
mecenášský dar. Zapamatoval si to velké
gesto napořád… Jeho rychlý vzestup by se byl
asi nekonal, kdyby mu rozhodujícím způso-
bem nepomohl otcovský přítel a ochránce,
zmíněný už starý pan František Šebek. Sblížili
se, Šebek oceňoval nekonečnou pracovitost
českého studiósa. A když pan stavitel ovdověl,
zavděčil se mu mladý Hlávka tím, že mu pro
zemřelou manželku navrhl hrobku. Šebek
mu oplatil vskutku královsky. V úmyslu odejít
na odpočinek se rozhodl darovat mu vlastní
stavební kancelář, a to i se zaměstnanci
a veškerým vybavením. Hlávkovi prostě
spadlo štěstí do klína. Stačilo získat ještě
stavební koncesi, a stál na vlastních nohách.
Byla to ovšem i chvíle, kdy se ocitl na životním
rozcestí: místo dráhy architekta tak zamířil
do sféry stavebního podnikání.
Práce ho nadobro pohltila. Vedle stavby Opery
řadu let věnoval projektování a pak realizaci
zmíněného obrovského církevního komplexu
v Černovcích. Dnes ten obrovský areál, patrně
vůbec největší stavební dílo českých rukou,
funguje jako jedna z ukrajinských univerzit.
Přitom Černovce v Bukovině, která tenkrát
byla provincií habsburské monarchie, to
byla poslední výspa civilizace. Hlávka musel
kvůli stavbě rezidence řecko-pravoslavného
metropolity, kněžského semináře, chrámu
a řady dalších objektů otevřít v zapomenutém
kraji nové kamenolomy, pískovny, postavit
cesty i dlouhý kus železnice, přivézt několik
stovek stavebních dělníků z Čech a Rakous-
ka – vždyť místním lidem chyběla kvalifikace.
A to simultánně stavěl na řadě dalších míst.
Třeba v Praze – totiž první moderní Zemskou
porodnici U Apolináře. O tom, že ji strukturoval
a vybavil co nejmoderněji, svědčí, že bez
přerušení slouží dodnes.
Hlávkova Zemská porodnice v Praze na Karlově
47
