Pak už nám zbývají jen elity, ale ty jsou roztříštěné a nečinné. Člověk by
očekával silný vliv společenských elit, které pozitivně sankcionují správné
a čestné jednání a naopak vyvrhují ty nepodařené členy ze svého středu.
Například ty, kteří se domohli velkého majetku zavrženíhodnými způsoby.
Ti by měli být z dobré společnosti vytěsněni. Můžou pak v osamění pole-
hávat u svých bazénu, kde mají všelijaké příbojové vlny a protiproudy, ale
nemůžou do slušné společnosti, protože by se znemožnili. Tak tohle u nás
pořád ještě nefunguje.“
Žijeme v zemi, kde se společenská kontrola uplatňuje převážně pro-
střednictvím zákona, jakýchsi psaných reglementů, ale ty nemohou
nikdy postihnout košatost našeho života. Daleko efektivnější než tyhle
formální systémy kontroly jsou ty neformální. Ty mají sílu prosadit, že
takto se to či ono nedělá a když je mez překročená, pád je nezvratný.
Pokud tam tyto nepsané sankce nebudou a pokud budou lumpové vní-
máni jako celebrity, tak to nikdy u nás lépe fungovat nebude.
Trendy vývoje společnosti
V klíčových otázkách vývoje naší společnosti podle Jana Hartla bo-
hužel jednoznačně převažují negativní dlouhodobé trendy nad po-
zitivními. Jako je kvalita demokracie nebo katastrofální obraz poli-
tiků a politických stran. Dlouho byli lidé přesvědčeni, že je tento stav
krátkodobý, že se z toho vymaníme. Věřili v jakousi transcendenci, že
generace našich dětí budou žít v lepším světě, což je vnitřně osvo-
bozovalo. Ale i to se vytrácí. Převažuje hluboký despekt k našim
politickým a společenským elitám. Víra ve schopnosti našich lídrů je
velmi malá. Lidé mají představu, že to jsou lumpové, jejichž jediným
přáním je rozšiřovat svůj vliv a nakrást si. A to se podle nich v čase
stále zhoršuje. Co je ale podstatnější, lidé se bojí o svoji budoucnost.
K tomu říká:
„Nejhorší jejich strachy jsou ty iracionální a neartikulované, kdy máte tu-
šení, že něco je špatně, nerozumíte tomu, co se kolem vás děje, a vy si
myslíte, že to spěje k nějaké zkáze. Proto je důležité si umět situaci roze-
brat a vědět, že náš problém je v tom či onom. Tím se strach stane racio-
nální obavou a zátěž se sníží, situaci zvládneme.“
Údaje STEMu ukazují, že ještě nejsme rozčarováni a sklíčeni natolik,
abychom nenašli východisko. Zatím jsou lidé pořád politicky motivo-
vaní, ještě je to zajímá, nerezignovali. Nejsme v akutním stavu, ale
jsme na hraně. Mladší a vzdělanější generace je na tom lépe, jsou op-
timističtější, jsou proaktivnější, věří v lepší vývoj. Starší a méně vzdě-
lanější mají pocit, že se to všechno vymklo a je to prohra.
Co bude dál
Na začátku devadesátých let se Jan Hartl vypravil na konferenci
do Washingtonu, kde vystoupil klasik sociologie Seymour Martin
Lipset, který tam prohlásil:
„Vážení, jistě čekáte, že vám tady řeknu mnoho oslavných řečí a jak je to
skvělé, že jste se komunismu zbavili a jak brzo doženete západní země.
Musím vás bohužel zklamat. Když se na to dívám ze svého hlediska, ne-
máte sebemenší šanci.“
To bylo velké haló. Dneska by si to asi nikdo nedovolil říct, ale měl
pravdu. Jan Hartl k tomu dodává:
„Mnohokrát jsem nad jeho slovy přemýšlel. Západ nestojí, hýbe se. Před-
stava, že západ doženeme a předeženeme, jak říkal Nikita Chruščov, před-
pokládá, že budeme v některých procesech společnosti daleko efektivnější
než na západě – a to nejsme. Navíc tady máme tím bolševismem poško-
zenou lidskou duši více, než jsme si mysleli. Narušený systém neformál-
ních mechanismů, sociální soudržnosti, norem, sebevědomých elit, aktiv-
ních médií a aktivní veřejnosti. To všechno činí pokrok velmi obtížným.“
Dosavadním vývojem se naše společnost dostala do přechodového
období, do stavu jisté „mezispolečnosti“ mezi východem a západem.
Už minimálně deset let stojíme bezradně jakoby na křižovatce, od-
kud vedou jen jednosměrky se zákazem vjezdu a my se rozhlížíme,
co bude dál. K tomu dodává:
„Jsme někde na půli cesty, ale co je ještě horší, že to spoustě lidí vyhovuje.
Oni umí zkombinovat pozůstatky a nešvary starého režimu s příležitost-
mi nového. Pokud tento stav bude trvat příliš dlouho, talentovaní jedinci
odejdou, lumpové se k nám naopak natáhnou a společnost se začne ještě
víc segmentovat. Václav Havel tomu říkal v jednom z našich rozhovorů
‚zápecnický provincionalismus‘, takové to zasmrádlé teplíčko, aby tady zů-
stalo. Můžeme se z toho dostat, musíme však přestat přešlapovat na kři-
žovatce, než bude pozdě. Samozřejmě je šance, že v sobě najdeme aktivní
náboj, který tu někde dřímá. Kéž by období posledních několika let chtělo
být předzvěstí toho, že čím dál širším skupinám lidí dochází, že to takto
dál nejde.“
V klíčových otázkách vývoje naší společnosti podle
Jana Hartla bohužel jednoznačně převažují negativní
dlouhodobé trendy nad pozitivními.
34
