napsané. Pak byl ten vojenský oddíl odvelený do Koreje a maminka
zamířila do Prahy. Za pár měsíců dostala dopis od jeho kamaráda,
že tam otec padl. Maminka o tom nikdy nechtěla moc mluvit, protože
přišel komunistický režim, nastala padesátá léta, měla strach a doba
byla zlá.
Nevěděl jsem, že v tobě pulzuje americká krev. Nechtěl sis někdy
požádat o americké občanství a pas?
To jsem ani nemohl a ani jsem o to nikdy neusiloval. Dovedeš si
představit, kolik takových potomků amerických vojáků přišlo na svět
a kdyby si každá ta matka zažádala o americké občanství, to by byla
hotová invaze.
Když jsi začínal svoji uměleckou kariéru, a třeba i během ní, měl jsi
někdy touhu být známým, uznávaným, úspěšným?
To jsem nikdy neměl. Vyučil jsem se na Barrandově truhlářem, a pak
mě naplno chytla muzika, takže jsme dali dohromady partičku a hráli
v parku před holkama Elvise a Semafor – takový to “Měla vlasy sa-
mou loknu jé jé jé”, a to mě bavilo. Postupně jsem pak prošel několika
kapelami, hráli jsme s Matadors v Německu a já se začal věnovat čím
dál tím víc muzice. Takže ten vývoj byl pozvolný. Já jsem neměl žádnou
představu o budoucnosti, natož o nějakém úspěchu. To, co se mi líbilo,
bylo, že se nám plní koncertní sály, a nakonec, když hraješ dobře,
že se nám odvděčí publikum potleskem. To je vždycky pro každého
muzikanta veliká radost.
Ovlivnila tě nějak v životě spiritualita nebo nějaké duchovní směry,
zajímáš se o tyhle věci?
Když jsem byl ještě kluk, poprvé, co jsem v sobě pocítil nějaké vzruše-
ní, bylo paradoxně při četbě Jiráska (smích). Náš soused měl všechny
jeho svazky a já si tam četl o husitech, jak bojovali za svoji pravdu.
To mě nadchlo. Pak jsem si uvědomil, že jsem vlastně pokřtěný,
pročítal jsem si knihy o křesťanství a částečně i bibli a zůstal jsem
věřící, který ale víru nepraktikuje. Mám v sobě úctu k něčemu, co mě
přesahuje, ale nejsem člověk, který by se modlil.
Řídíš se ve svém životě nějakým krédem, které ti pomáhá?
(chvíli přemýšlí, pak se směje)... Já si vybavuju krédo našeho kamaráda
ve Flamengu saxofonisty Honzy Kubíka, který říkával “nejdůležitější
je se neposrat”. Je to trochu vulgárně řečeno, ale v podstatě to krédo
je. To znamená, že člověk by se neměl nechat zlomit v situacích, které
nejsou příznivé. Já například před šesti lety jsem onemocněl sharcoto-
vou osteoartropatií a měl jsem v popisu léčby dva roky nechodit. Ležel
jsem v motolské nemocnici a už pátý den jsem si řekl, že stejně občas
zpívám v sedě. Zeptal jsem se pana doktora Zamrazila, jestli nebude
vadit, že se na pódium dostanu na vozíčku a při zpívání můžu sedět.
On řekl, když ty nohy nebudu namáhat, že by to šlo. Tak už za čtrnáct
dní jsem zase zpíval. Jezdil jsem na vozíčku a k mikrofonu jsem se
dobelhal o berlích, a docela to šlo. Mimochodem, nikomu to nevadilo,
nemyslím si, že být na vozíčku je něco ponižujícího. Abych okomento-
val jeden z nešťastných výroků pana prezidenta.
Jak sleduješ současné dění ve společnosti, myslíš, že jdeme
správným směrem?
To je spíše otázka pro politika, já jsem normální občan. Jsem vděčný
za to, že je demokracie, že jsme se toho dožili. Komunismus se svými
asi 60 milióny obětí je zavrženíhodný. Samozřejmě jsem si nikdy ne-
dělal ideál, že mávnutím kouzelného proutku by se změnily charaktery
lidí, to ani nejde. Já jako občan ale lepší systém nevidím. Já mám šanci,
v zájmu svého duševního zdraví, tu politiku tolik nesledovat a nechci
se tím nechat zatěžovat a být naštvaný. Samozřejmě, že mě některé
věci štvou a nesouhlasím s nimi. A to je myslím také výdobytek
demokracie, že člověk nemusí, když nechce, být vláčený politikou.
Já se těším na to, že dokud budu moct, tak budu jezdit po koncertech,
hrát a zpívat, a budu mít šanci zapomenout na veškeré trable.
Vláďo, já bych ti chtěl na závěr popřát hodně zdraví, množství
nových písniček, skvělé koncerty, ale také poděkovat za všechno,
co děláš, co svými životními postoji vyjadřuješ. Také za všechny
ty kluky (mezi které se počítám), kteří díky tvým písničkám sbalili ty
nádherné holky a pak jim všem bylo krásně. Možná ani sám netušíš,
jak jsi pro ostatní důležitý. Ale tak je to určitě správně, protože jinak
bys to ani nemusel unést a třeba by ti nepomohlo ani to zmíněné
krédo (smích).
Děkuji ti za rozhovor a také tvé mamince a americkému tátovi
za to, že jsi. Ještě, že se Američanům líbily slovenské holky,
protože jinak bychom tě tady neměli. Život je stejně krásný a nikdy
mě nepřestane překvapovat, jak lze v absurditě války najít alespoň
něco pozitivního – početí skvělé osobnosti, které si lidé váží –
Vladimíra Mišíka.
Jsem vděčný za to, že je demokracie, že jsme se toho dožili.
Komunismus se svými asi 60 milióny obětí je zavrženíhodný.
26
