ten druhý už byl krušný, to bylo asi nejhorší období v mém životě.
Nemohl jsem dělat to, co mám rád. Asi jsem i více holdoval alkoholu.
Byl jsem tehdy depresivní typ, takový pankáč “No future”. Nevěděl
jsem, jak dlouho to bude trvat. Ve třetím měsíci, kdy jsem nesměl
koncertovat, jsem se dozvěděl, že soudruzi vydali zákaz až do úplného
zapomenutí na mě. Vzpomínám si, jak mě jeden můj kolega ze středo-
české agentury, pod kterou jsme vystupovali, tehdy pozval do Reduty,
že tam bude nějaký soudruh, že by se to dalo zařídit. Tak jsem tam
přišel a seděla tam nějaká šarže STB a on mi tehdy nabídl spolupráci.
Dokonce to říkal takovým úsměvným způsobem, že prý ani Elvis by
bez CIA nebyl Elvisem a že se to dá vyřešit. Já jsem tam odsud vypadl,
prostě jsem spolupráci s STB nemohl přijmout.
Někteří do té spolupráce ale šli, třeba Jarek Nohavica a mnozí další...
To byla bohužel každého věc, nechci nikoho soudit. To, že jsem to odmítl,
byl vnitřní impulz, něco, co člověk prostě udělat nemůže. Já jsem ten
režim nesnášel, byl jsem ve vnitřní opozici a udělat jsem to fakt nemohl.
To je stejně absurdní, jak soudruzi chtěli, aby se na tebe zapomnělo,
a přitom se stal pravý opak. Pražské zdi byly popsány nápisy
“Nechte zpívat Mišíka” a lidi si to do dneška pamatují a mají tě rádi.
Takže vlastně STB přispěla ke tvé popularitě.
Kamarádi mě podezírali, že jsem ty nápisy psal sám. Tak já tady
prohlašuju, že jsem to opravdu nebyl já (smích). Jinak v té chvíli to
nebylo nic příjemného a rozhodně těm estébákům za ty dva ztracené
roky vděčný nejsem.
Nikdy jsi nebyl v disentu, ale disident vlastně jsi, nepřevzal jsi
od Zemana vyznamenání.
No, občas člověk nemusí, kam ho zvou. Z mého pohledu narůstající
nevole s některými kroky pana prezidenta byla tak značná, že jsem
na ten Hrad prostě nešel.
Vláďo, řadu desetiletí sleduji tvůj životní příběh, vyrůstal jsem
spolu se tvými písničkami, chodil na koncerty. To, čeho jsem si
všiml a čeho si vážím a myslím, že všichni, kteří tě znají, je to,
že celý život jsi neuhnul od toho, co jsi chtěl dělat, nezaprodal
se s žádným režimem, s žádnou Antichartou v Národním divadle
či spoluprací s STB. Co tě v životě utvářelo, kde se vzalo tohle
přesvědčení? Bylo to výchovou doma?
Já k těm peripetiím mého života nemám patetický přístup. Můj
tatínek byl americký voják a maminka si mě přivezla jako outěžek
z Německa na sklonku šestačtyřicátého roku. Jak se tam dostala mi
do dneška není jasné. Maminka byla Slovenka a podle jejího vyprávění
jako zdravotní pomocnice se ocitla až v Německu a ze strachu před
ruskými vojáky prchla přes demarkační čáru do americké zóny. Tam
se pak zamilovala do amerického důstojníka, který se jmenoval John.
Myslím, že příjmení měl Gaughain, ale já jsem to jméno nikdy neviděl
Byl jsem tehdy depresivní typ, takový pankáč “No future”.
25
