ÚSPĚŠNÉ
PŘÍBĚHY
Na počátku byl kravín
Ještě před revolucí pracoval ve společnosti Intrans, která se zabývala
kontejnerovou přepravou. Postupně se vypracoval až na ředitele, ale
díky neshodám s dalšími členy vedení odešel. To už proběhla sametová
revoluce a otázkou bylo, co dál. Nejprve se spojil s jedním rakouským
podnikatelem a zajišťoval prodej vysokozdvižných vozíků na českém
trhu. Brzy se však naskytla lepší příležitost. Na Jesenicku, kde vyrůstal,
byla možnost koupit pozemek i s polorozpadlým kravínem. Rozhodl se,
našel v sobě dost odvahy a nemovitost koupil. Delší dobu totiž nosil
v hlavě sen o vlastní výrobě obytných kontejnerů, které předtím poprvé
viděl na výstavě někde v Německu. Vyklidil zbytky kravských exkre-
mentů, našel odběratele v zahraničí a začal kontejnery s pár dělníky
vyrábět. Vznikla firma Warex. Postupně firma narostla až na 700 za-
městnanců s obratem více než 1 mld. korun. Asi nejznámější zakázkou
byla dodávka kontejnerů pro město Vsetín, kam pan Čunek potřeboval
přesunout méně přizpůsobivé obyvatelstvo.
Antonín Fryč postupně přidal také výrobu ocelových hal, a právě to se
mu mohlo stát osudným. Vyhrál výběrové řízení na jednu velkou za-
kázku, nakoupil materiál, najal lidi, ale pak se dozvěděl, že to bude dělat
někdo jiný. Nedal patřičný úplatek. Musel propouštět a faktury za ma-
teriál ležely neproplacené
. „To asi bylo nejtěžší období, nechybělo moc
a zkrachoval jsem,”
říká.
Pak ale přišla opět šťastná náhoda. Když se stavěla odbavovací hala
pražského letiště, vyhrál výběrové řízení.
„To mě zachránilo,”
dodává.
Pak přišel Francouz
Štěstí ho neopustilo ani potom. Objevil se francouzský zájemce a na-
bídl neodolatelnou cenu za odkoupení jeho firmy. Rozhodnutí nebylo
lehké. Nakonec prodal jen výrobu kontejnerů a výrobu hal si nechal.
V pravý čas. Jako by tušil, že za pár měsíců vypukne celosvětová krize.
Kdyby s prodejem váhal, dostal by daleko méně, pokud by vůbec něco.
To, že mu přišla obrovská suma na jeho domácí účet, s ním nijak vnitřně
nezamávalo. Není jednoduché umět najednou zacházet s tolika peně-
zi a zůstat stále stejným člověkem. To se nepodaří hned tak každému
a příkladů je celá řada. Antonín si to, jak říkal, ale ani moc neuvědomo-
val. Stejně musel každé ráno vstát a jít pracovat. Zakázky na výrobu hal
se jen hrnuly.
A přece jednu chybu nakonec udělal. Firma šla dobře, finanční rezervy
měl v dostatečné výši a chtěl si užívat pocitu akcionáře. Najal ředite-
le do své firmy. Po roce pomalu nebylo ani na výplaty. Nejdříve firma
běžela jakousi setrvačností, ale pak začala padat. Zoufale potřeboval
nové zakázky a dosazený ředitel je nedokázal sehnat. Musel se vrá-
tit, ředitele vyhodit, nastartovat znovu své portfolio dobrých kontak-
tů a dát firmu do pořádku. Trvalo mu to více než rok, než dostal čísla
do správných barev. Uvědomil si rozdíl mezi motivací majitele po úspě-
chu a zaměstnance po prospěchu a také to, že byznys dělají vztahy
s lidmi a nikoliv firemní značky. Ty měl dobře vybudované, na rozdíl
od zmíněného ředitele.
Zní to jako pohádkový příběh o snadném zbohatnutí. Prodat firmu v řá-
dech stovek miliónů korun se hned tak někomu nepoštěstí. Že to bylo
vykoupeno enormním úsilím, odříkáním, prací od nevidím do nevidím,
asi každý tuší. Co ale ještě stojí za jeho úspěchem?
„Určitě odvaha na začátku jít do toho, ale hlavně úcta k lidem, kteří ve firmě
stáli se mnou. Ať to byl poslední dělník nebo ředitel. Vždycky jsem si jich vá-
žil, choval se k nim slušně a pokaždé jim zaplatil”
, říká s patřičnou hrdostí.
A pak ještě dodává:
„Také to, že jsem nikdy nebral z firmy peníze, všechno,
co jsem kdy vydělal, tak jsem tam nechával, abych byl schopen ufinancovat
její rozvoj. Byl jsem vlastně pořád chudý, i když firma vydělávala milióny.
Takže za mým úspěchem stojí i trpělivost a skromnost”.
I dnes po letech podnikání má Antonín Fryč radost z toho, co dělá. Sta-
vařina ho stále baví a užívá si toho pocitu, když jede kolem svých sta-
veb a může říct svému synovi:
„Podívej, to jsem stavěl já.“
Toto je skoro pohádkový příběh o odvážném junákovi, který se vydal do světa, tam potkal princeznu, vzal si ji a získal
ohromné bohatství. Stojí před námi úspěšný příběh Antonína Fryče, který se po revoluci vydal do světa podnikání, po letech
vybudoval velkou firmu, pak potkal francouzského investora, firmu prodal a získal spoustu peněz. Cesta k nim byla trnitá,
ale vždy vedena hodnotovými značkami. Na jedné z nich je napsáno „vážit si svých zaměstnanců“ a Antonín Fryč se tím řídil.
Vážit si
druhých
21
