Váš životní příběh je nesmírně zajímavý, se spoustou dramatických
zápletek. Váš hlas je naprosto výjimečný, který snad doposud tady
nebyl překonán. Žijete bohatým životem. Co Vás během tohoto pes-
trého života nejvíce utvářelo a ovlivňovalo?
Víte, že ani nevím, také mi to vrtá hlavou. Už jsem v období života, kdy si
lidé říkají „Pozor než námumře“. Já simyslím, že až po svýchpětasedmde-
sátinách teprve napíšu knihu o tom, jak jsem to skutečně ve svém životě
viděla a prožívala všechny ty události. Ale když se nad tím zamyslím, tak
to, co jsemvždycky potřebovala, byla svoboda. Chtěla jsembýt svobodná
a také jsemvždy byla. Ta potřeba svobody, to je to, comě utvářelo.
Třeba svobodně říci NE na něco, co nechcete dělat? To ale muselo při-
nášet své důsledky, které určitě byly nepříjemné?
Přesně tak. Tím NE, jsem v životě hodně narážela, protože ne vždy
všichni se mnou souhlasili. Třeba jsem řekla, že něco zpívat nebudu. Já
jsem vlastně narazila hned, když jsem přišla v šedesátém čtvrtém roce
do Prahy, protože jsem k velectěnému Karlu Krautgartnerovi, který byl
tehdy jeden z nejlepších hudebních skladatelů, byla natolik přímočará,
že to až přibíjelo ke zdi. Když mi ukázal nějaké noty, tak jsem mu řekla:
“No, to já ale nezpívám.”, a tím ta debata o písničce zvadla. Až za dlouho,
za tři až čtyři měsíce, když už jsemse v Praze ujala, takmi Pepík Vobruba
řekl: „Poslouchej, tys byla u ledu, tys Krautgartnerovi něco tak nehoráz-
ně zamítla.“ No a to možná mi bylo ze začátku na škodu, že jsem nebyla
úplně diplomatická.
Pro slovo nechodíte daleko, co na srdci to na jazyku, je to tak?
Tak například jsem řekla panu Podskalskému, že teda na jevišti mu tu
Lenku ve Filozofské historii udělám, ale ať nepočítá, že by to bylo ve fil-
mu. Ale ono teda k té filmové verzi nikdy nedošlo z důvodu, že sem vtrhli
bratři Rusové v 68. Nebo si vzpomínám, jak mi kolegyně z divadla udě-
laly scénu, když jsem přišla do šatny. Vrhly se na mě a říkaly: „Cos to
povídala do těch novin, že jsme lesklá bída?“. Ony se hrozně rozčilovaly,
že nejsou. Ale když si to tak vezmete, za ty naše platy tehdy jsme nepo-
řídily ani šaty, ve kterých jsme hrály a zpívaly, a prostě jsem to řekla tak,
jak jsem to cítila a ony se urazily.
Jedno z Vašich zásadníchNE byloNE emigraci. Proč jste také neodjela,
jako mnozí ostatní?
Já jsem nikdy nechtěla emigrovat. Dávala jsem si pozor, protože hrozi-
lo, že když vyjedete ven, tak vás už nepustí zpátky. Pavel Kohout, když
odjížděl s Jelenou Mašínovou, tak říkal: „Hele, my tam jedeme za kama-
rádem, tak se to nemůže smeknout“, alemy jsme se s nimi všichni loučili
jako navždy. A smeklo se to. StB jimznemožnila přístup zpět. Doručili jim,
že jsou tady nežádoucí a nazdar. Tak tohle všechno jsem věděla. Jedině
kdyby mě někdo rozbil hlavu o chodník a mlátil se mnou o zem, tak bych
asi taky vypadla, ale naštěstí to se nestalo. Já jsemvytrvale tvrdila, že se
na Kleť nebudu dívat z druhé strany.
V šedesátých letech vystoupala až na vrchol své
slávy, ze kterého ji smetla brutální komunistická
normalizace. Bezděky podepsala Chartu 77,
aniž by tušila důsledky. StB na ní nasadila
agenta, se kterým nakonec prožila sedm let
v manželství. Život plný úspěchů a pádů, dramat
i krásy, nepředvídatelných paradoxů. Život,
který má dynamiku a smysl, a to nejenom pro ni
samotnou, ale i pro širokou českou veřejnost. Její
celoživotní integrita je inspirací pro všechny z nás.
Povídám si se zpěvačkou Martou Kubišovou.
18
