Jeden z posledních rozhovorů
s Václavem Havlem
S Václavem Havlem jsem se sešla v jeho oblíbené kavárně Slávia. Byl v té době již velmi unavený a nemocný.
Zaznamenala jsem z našeho rozhovoru řadu zajímavých myšlenek, a tehdy jsem si řekla, že by bylo velkou
škodou, aby někde zapadly. Když pak zanedlouho Václav Havel zemřel a vyšlo o něm tolik článků, rozhodla
jsem se, že si svůj poklad zatím ponechám. Ten správný čas ale nyní přichází. Povídali jsme si s Lubošem
Drobíkem v Prague Business Clubu o všemmožném, ale také o házení perel sviním… vím, je to asi zvláštní,
ale myslím si, že tento rozhovor patří právě sem, členům tohoto klubu.
V poslední době se řeší ekonomická krize. Jak
tuto situaci vnímáte?
Myslím, že nedávná finanční a ekonomická krize
byla velmi důležitým a ve své nejhlubší podstatě
vlastně velmi výchovným znamením pro soudobý
svět. Většina ekonomů se přímo nebo nepřímo
spoléhala na to, že svět včetně lidského počíná-
ní je víceméně pochopitelný, vědecky popsatelný
a tudíž předvídatelný. Tržní ekonomika a všech-
ny její právní rámce počítaly s tím, že víme, kdo
je člověk a jaké cíle sleduje, jaká je logika chování
bank a firem, co dělá akcionářská veřejnost a co
lze očekávat od toho či onoho subjektu či komu-
nity. A najednou bylo všechno jinak. Iracionalita se
na nás šklebila ze všech burzovních tabulí či ob-
razovek. A i velmi fundamentalističtí ekonomové,
kteří - jako intimní důvěrníci pravdy - byli se skálo-
pevnou sebedůvěrou přesvědčeni, že neviditelná
ruka trhu ví, co dělá, museli najednou doznat, že
se této ruce nemohou, než divit. Úplně jsme zapo-
mněli na to, co věděly všechny předchozí civilizace:
že nic není samozřejmé.
Znamená to, že podstata ekonomické krize je
úplně jinde, než se dočteme v novinách?
Vždycky jsem byl přesvědčen a dodnes si myslím,
že zdrojem všech krizových jevů, jimiž jsme ob-
klopeni, je mravní krize společnosti a že žádnou
z našich krizí – od ekonomické, přes politickou až
po ekologickou – nelze vyřešit jinak než překo-
náním krize mravní. Tomuto stavu světa se nelze
podivovat, když se lidé probouzejí do tohoto sche-
matického a mechanického světa, v němž člověk
je ekonomickou jednotkou. Žije v prostředí jisté
uniformity. Mravnost se zplošťuje na hygienu,
štěstí a smysl života je téměř mechanicky spojený
s materiálním zabezpečením. V současném světě
je vše hotovo, promyšleno a vybojováno. Můžeme
se divit, že lidé ztrácí chuť cokoliv dělat, vymýšlet,
přinášet nové věci, zapojovat se do politiky a ve-
řejného života? Každý den jim dáváme informace
o tom, že svět je už dávno hotov, vysvětlen a jed-
noznačně předpovězen. Touto ideologií sobecké
sebepéče je naše společnost dlouho a systema-
ticky infikovaná.
Jak by měla, podle vás, vypadat občanská
společnost?
Především by měla být autentická. To znamená,
že si bude uvědomovat svou důležitost. Každý
člověk je součástí většího celku. Chceme-li zlep-
šit celou společnost, musíme měnit její součástí.
Každý z nás se vrátí k sobě samému, ke smyslu
své vlastní existence, k autenticitě svého bytí,
svých tužeb, vrátí se ke svému svědomí a přede-
vším k mravnosti a odpovědnosti nejen za sebe,
nýbrž také za svět. Občanská společnostmusí být
také aktivní, veřejnému dění přístupná a do něj
zainteresovaná. Autenticita je život v pravdě,
je to následování našich nejniternějších tužeb.
Současná krize lidské společnosti, ale histo-
ricky všechny předešlé krize, nastaly vždy při
odklonu lidských bytostí od čisté mravnosti
a odpovědnosti.
Návrat k životu v pravdě, k vyšším mravním
hodnotám je lékem na vybudování kvalitní
společnosti. Kde máme začít?
Každý u sebe. Odpovědnost nás bude spojovat
a vést. S odpovědností je spojeno mravní jednání,
jednání vyplývající z každého z nás, zevnitř našeho
člověčenství,znaší lidskosti.To jepročlověkapřiro-
zené. Tím mizí osamělost jednotlivce, odosobnělý
svět, ve kterém žijeme, abychom se zalíbili, se stá-
vá opět osobitým, plným a autentickým životem.
Člověk již není jen pouhou součástí obrovského
stroje, stává se sám sebou ve své existenci, stává
se skutečně lidskou bytostí, svobodným člověkem
jednajícím podle svých vnitřních pocitů a tužeb.
Vnitřní hlas, kterýmáme každý v sobě a který nám
říká, co je dobré a co špatné, nás vrací k přirozené-
mu lidství a ukazuje nám správnou a spokojenou
cestu životem. Toto vnímání svého svědomí je
také znakem odpovědnosti, odpovědnosti za své
chování, následně je také příkladem pro ostatní,
je tedy také znakem odpovědnosti za chování
ostatních. Žijeme v první vskutku globální civilizaci.
To znamená, že cokoli se zrodí, může velmi rychle
a snadno obepnout celý svět.
15
