Já vím, že jste si s StB také dost užila. Hrozilo Vám zatčení a dlouho-
dobé uvěznění?
Já jsem v té době byla samoživitelka, podruhé rozvedená, malé dítě,
ale říkala jsem si: „No tak co, oni mě nezavřou, když mám malé dítě.“,
na druhou stranu jsem musela uchlácholit svou maminku, která říkala:
„Marta, nenech se zavřít, protože na to oni čekají, že něco uděláš.“. Tak-
že já jsem samozřejmě vždy něco chartistického podepsala, no a když
estébáci přišli, tak jsem jim říkala, ať mi ten podpis ukážou, a nikdy mi
ho neukázali.
Čím víc jste chtěla svobodu, tím víc Vám ji estébáci brali. Ta touha
po svobodě, ta pro Vás musela být asi hodně silná?
Totiž ta touha po svobodě se u mě vytvořila hodně tím, že jsem ještě
před srpnem 1968 měla možnost vyjíždět na západ na všechny různé
festivaly a pobyty. Například to byla Pařížská Olympia, kde jsme strávili
celý jeden měsíc, protože po třech týdnech, když jsme už měli jet domů,
tak tam přestala létat letadla a všechno se zastavilo. Zrovna se tam
odehrávaly studentské protivládní bouře, které přerostly v generální
stávku a já byla u toho. Bavíme se o jaru 1968. Já jsem si uvědomovala,
že to je celosvětové, u nás bylo také Pražské jaro. Nemůžu říct, že to bylo
stejné jako v Paříži, ale nebyl v tom velký rozdíl. Tak to jsem prožívala
a musím říct, že jsem vlastně měla štěstí, že ta doba byla taková a já se
mohla zabývat muzikou a nemuselamít strach, co bude. Věděla jsem, že
muzika je nad tím, že to je něco, co vlastně spojuje lidi.
Přesně v této době jste byla na vrcholu své slávy, ale pak přišel díky
normalizaci obrovský pád. To muselo být pro Vás vnitřně strašně ná-
ročné, mám pravdu?
Asi jsembyla na vrcholu své slávy, ale neuvědomovala jsemsi to. Náročné
to nebylo, já jsemměla takový vztek na ně, žemě to drželo nad vodou.
Ten vztek Vás posiloval?
Ono se to hodně podobalo tomu filmu „Není kouře bez ohně“, kde hrála
Annie Girardotová. Je to o tom, jak tam vládne mafie, jiné smýšlení není
možné, lidé žijí ve strachu. Pak se tomu postaví jeden uznávaný lékař a ta
mafie ho chce zdiskreditovat zfalšovanými pornografickými fotografiemi.
Říkala jsem si, že oni se neštítí vůbec ničeho, stejně jako tady a to mě tak
vnitřně nabilo. Pak už jsem v podstatě jednala v kontinuitě s tím filmem,
a věděla, že to je režim, který je schopný takovýchto hnusných úskoků.
Za tímVašímpádemprávě stála pornografická fotomontáž, která Vás
měla ukázat v nějaké vyzývavé sexuální poloze, což samozřejmě zin-
scenovala StB, aby Vámmohli zakázat činnost. Je to tak?
Nebyla to fotomontáž. Tam byl mladý kluk a mladá holka, která mi byla
podobná. Měla ale hrozné tělo. A bylo tam napsáno, že to je Dubček
a Kubišová, což byl samozřejmě malér. Vašek Neckář prý říkal, že tohle
především musí vidět můj manžel Jan Němec, ne on. Ale on moc dobře
věděl, jak vypadám, protože byl pořád v dámské šatně. Vždycky říkal,
že ho to tam nebaví, a my jsme mu říkaly, ať si sedne a nečumí (smích).
Pak mi v roce 1970 zakázali uměleckou činnost, tak jsem šla lepit sáčky,
abych se nějak uživila.
To musela ale být obrovská ztráta svobody …
Já jsem tu svobodu nevztahovala pouze na zpívání, ale vůbec na celé své
počínání. Tím pádem jsem byla opět svobodná, protože jsem si řekla, že
se s nimi bavit nebudu. A právě u těch sáčků jsem našla svobodu v tom,
že jsem věděla, že je můžu poslat kdykoli do háje. V té době jsem se do-
zvěděla, že by si semnou chtěl promluvit pan Chňoupek, tehdejší ministr
zahraničí, a já jsemmu s chutí odpověděla, že v žádném případě. A to je
ta svoboda, víte, když po nich nic nechcete a nic od nich nečekáte.
19
