Petře, co Tě vede k tomu, že se tak aktivně společensky angažuješ?
Jednou větou bych řekl, že to mám tak trochu ve své genetické
výbavě. Mě nejvíce ovlivnila naše rodinná anamnéza. Můj strýc byl
v roce 1946 nekomunistickým poslancem parlamentu, mladý, čerstvý
absolvent vysoké školy. Byl jedním z těch, který organizoval pochod
studentů za prezidentem Benešem v roce 1948 a byl zato pak
po zásluze “odměněn“. Dostal doživotí v jednom z prvních politických
procesů ještě před Miladou Horákovou.
Takže mimo jiné také v určité solidaritě k tomuto osudu Tvého
strýce?
Asi ano. Já jsem vnímal tu bolševickou zvrácenost už jako dítě,
pak jsem jako desetiletý kluk intenzivně prožíval srpen 1968. Měl
jsem staršího bratra, který mě také ovlivňoval. Věděl jsem, že žiji
v zemi, která je postavená na takových absurdních modelech, kde
to vlastně funguje na principu lži a strachu. Pak jsem dostal nálepku
nepřítel socialismu, protože jsem byl spjatý s lidmi z Česko-polské
solidarity a v tom mém nejbližším okruhu byli lidé, kteří tvořili páteř
severomoravské Charty 77. Já jsem si až pak, někdy v roce 1994, zajel
do Pardubic přečíst příběh mého osobního práskače, bylo to smutné,
ale nepřipadal jsem si tehdy jako protirežimní hrdina. Jenom jsem se
odvážil říkat ne, tam kde mnozí křičeli jásavě ano.
Jaké to je poznat svého donašeče? Ty jsi o něm věděl? Ty jsi tušil,
kdo to byl? Nějaký kamarád?
Je to strašné. On to byl velice blízký člověk. Člověk, který mi třeba
o půlnoci zazvonil u dveří, říkal, že se pohádal s matkou, že nemá kde
přespat a pak jsem si všiml, že rozlepoval mou poštu a přepisoval
si ji. Hrozné. Dnes, po těch 20 letech, co jsem se to dozvěděl, tak
už se na to dívám z určitého odstupu. Myslím, že by po něm mohla
být v současné době zase poptávka. Jestli jsi viděl film Občanský
průkaz, což je docela hezký film, tak přesně tento typ, který si k těm
máničkám sedl, byl jakoby jeden z nich, začal jim kupovat panáky
a tahat z nich rozumy, tak to byl on.
Co vojna, odvedli Tě?
Jeden z projevů odvahy v tehdejší době bylo nevolit. Nechodil jsem
k volbám. Vzdor vůči režimu se dal vyjádřit i tím, že člověk nešel
na vojnu. Mně se to podařilo, na čtvrtý pokus jsem získal modrou
knížku. To byl klenot v naší knihovničce. Založil jsem pak dokonce
takový protirežimní klub, jmenovalo se to Blue book club a tam jsme
se houfovali všichni. To byly dobrodružné časy.
Jakou jsi měl diagnózu na tu modrou knížku?
Všechno zlé je k něčemu dobré, měl jsem ve 14ti letech úraz na páteři,
trošku pochroumané ledviny, pak jsem se z toho docela dobře dostal,
hodně jsem sportoval a tak…
…takže ses u odvodu ani nemusel pomočit, jako ten hrdina
z Občanského průkazu…
…ne, to ne, já jsem měl diagnózu na ledviny a na záda. Šlo vlastně
o souhru „šťastných“ náhod a taky mi pomohlo, že bratr v té době
studoval medicínu.
Jaký je Tvůj náhled na sametovou revoluci? Bylo to v režii STB
a KGB nebo nebylo? Bylo to vyústěním spontánní touhy českého
národa po svobodě a činnosti různých hnutí, jako byla Charta 77?
Který je to příběh?
Před sametovou obrodou působil jako středoškolský pedagog. Pak se stal jedním z lídrů Občanského
fóra. Zakládal ODS, jako její hlavní architekt, kde Klaus byl její výkladní skříní. Odešel z ODS včas, aby si
uchránil své dobré jméno. Nyní je byznysmen, radí s investicemi do velkých mezinárodních projektů. Stále
se ale hlavně zajímá o společnost, ve které žije a kde, podle jeho slov, je Babiš největším ohrožením naší
demokracie po roce 1989. Je autorem projektu Mapování.cz, který popisuje vazby mezi českými oligarchy,
angažuje se v řadě občanských iniciativ. Mluví otevřeně a nazývá věci pravými jmény. Některým se to zřejmě
nelíbí. Možná toho ví až příliš. Petr Havlík.
Tři naděje pro Česko
Připravil: Luboš Drobík / Foto: Archiv klubu
26
