Komunistický režim vyvlastňoval nejen vý-
robní prostředky, ale kradl také soukromé
majetky vyšších tříd, které si posléze mezi
sebou rozdělovali straničtí funkcionáři. Stát
se choval jako kmotr mafie a ti, kteří mu
prokazovali úctu, si vůči slabším mohli dovolit
všechno. Centrálně plánované hospodářství
bylo založené nikoli na svobodné komunikaci,
ale na účelové racionalitě řízení výroby, čímž
plodilo systémový nedostatek, který pak
musela vykrývat tzv. šedá ekonomika, která
zahrnovala všechny úrovně hospodářské
činnosti. Korupce se postupně stala samo-
zřejmou součástí každodenního života do té
míry, že ji většina lidí ani za něco morálně
neospravedlnitelného nepovažovala. Ráno
u trafiky získal oblíbené cigarety Sparty pouze
známý trafikanta, který k nim navíc odebral
jinak neprodejný výtisk stranického tisku,
a nechal prodejci drobné. Podobně to chodilo
u zelináře, řezníka či holiče.
Všedesátých letechměli žadateléobyt vyhlíd-
ku patnácti až dvaceti let, pokud se nepodařilo
úplatkem dosáhnout lepšího místa v pořadní-
ku, pochopitelně na úkor někoho jiného. Platilo
se za pořadí na automobil, za pořadí přijetí
na střední či vysokou školu. V určitých obdo-
bích nebylo možné bez úplatků získat barevný
televizor ani automatickou pračku. Motorová
pila a jiné věci dovážené z kapitalistických
zemí byly v určitém období k dostání pouze
v paralelní distribuční síti Tuzex, určené hlavně
komunistickým prominentům, za zvláštní
poukázky – Bony, které pro obyčejné smrtel-
níky nebylomožné získat legálně. Bylo třeba je
s někým vyměnit, „vyvekslovat“ a „veksláctví“
se stalo rozšířenou profesí, která vychovala
řadu později proslulých mafiánů. Bony na-
konec získal téměř každý, kdo je potřeboval
a měl dost prostředků.
Odnášet ze zaměstnání kancelářské potřeby
či jiný drobný materiál se za komunismu
nepovažovalo za krádež, stejně tak jako
na venkově rozkrádat stavební materiál, který
budovatelé rodinných domků nutně potřebo-
vali, který však ve stavebnináchnebyl ke koupi.
Jako krádež tito lidé vnímali přemístění většího
množství věcí za účelem dalšího prodeje. I zde
však panovala nerovnost: policie, která měla
o takové činnosti poznatky, mohla zahájit
trestní stíhání pouze se souhlasem přísluš-
ného stranického tajemníka na okrese a ten
se v případě funkcionářů uděloval jen tehdy,
pokud takové stíhání nepoškozovalo stranu
v očích veřejnosti. Obvyklá byla v takových
případech domluva a stranický trest. Čestných
lidí, kteří se za komunistické éry nenechali za-
táhnout do korupčního systému, byla výrazná
menšina, která žila na okraji společnosti. To jí,
bohužel, nedávalo výhodné postavení ke star-
tu do nové doby, ke škodě všech.
Kdo se domnívá, že revoluce mění všechno, je
na omylu. Politický pořádek může státní pře-
vrat změnit během několika týdnů či měsíců,
ekonomický a sociální během několika let, ale
nápravy mravního chování společnosti lze
dosáhnout teprve výměnou generací. Ovšem
za předpokladu cílevědomé výchovy mladých
lidí tak, aby přestali reprodukovat chování
svých rodičů. Této výchovy se nedostává a to
je jedna z příčin, proč se během pětadvaceti
let po sametové revoluci česká společnost
propadá do korupce stále hlouběji.
Vývoj korupčního chování v českém de-
mokratickém právním státě prochází třemi
Text: Daniel Kroupa / Foto: Archiv autora
Říká se, že korupce je hlavně nemocí demokracie. Rakousko-uherská monarchie měla různé
neduhy, ale úplatkářství rozhodně nepatřilo k těm největším. Jinak tomu ovšem bylo v Rusku.
Bert Ženatý se v první světové válce ocitl v ruském zajetí a zařazen na práci byl na jakémsi
městském úřadě. Zjistil, že na rozdíl od rakousko-uherských úřadů, ruští byrokraté žádosti
vyřizují, pouze když k nim dostanou od žadatelů úplatky. Demokratický řád, tradičně obviňovaný
z tohoto neduhu, zjevně nebude jeho hlavní příčinou. Prezident Masaryk občas naříkal, že lidé
dosud nepochopili, že republika je jejich a chovají se k ní nadále jako k „eráru“, jak byli zvyklí
za starého režimu. I když se však za první republiky korupční aféry objevovaly, nebyla na tom
rozhodně hůře, než ostatní nedemokratické státy v sousedství. Mladí Čechoslováci byli vedeni
k vlastenectví, k úctě k demokratickým hodnotám a k mravní integritě a to po mnohá léta
následující udržovalo odolnost národa. Situace se začala měnit až za Protektorátu Čechy
a Morava, kdy mnozí chtěli režimu škodit a začali pokládat okrádání státu ne-li přímo
za odbojovou činnost, tak alespoň za něco mravně ospravedlnitelného.
DANIEL KROUPA
(* 6. ledna 1949 Plzeň)
Je český politik, vysokoškolský učitel, filosof a signatář
Charty 77, někdejší předseda ODA, v 90. letech
poslanec Poslanecké sněmovny za ODA, na přelomu
století senátor Senátu PČR. Počátkem roku 2003
vystoupil z ODA. Od května do července 2004 byl
kooptovaným poslancem Evropského parlamentu.
Od roku 2008 je vedoucím Katedry politologie
a filozofie FF UJEP v Ústí nad Labem.
Stručná historie koru
36
