Ještě před několika málo lety se zdálo, že
multikulturalismu v Evropě odzvonilo. To tehdy, když
hlavy největších evropských mocností se dobrovolně
přiznaly k názoru, že celý koncept, podle něhož
ve stejném veřejném prostoru mají koexistovat
autonomní skupiny obyvatel s rozdílnými, někdy zcela
protichůdnými společenskými hodnotami, někdy
i s odlišným zákonodárstvím, je falešný a nefunkční.
Dnes už se to nezdá: je jasné, že formulovat otázku
není totéž, co najít na ni odpověď. Za uplynulou dobu
se v neprospěch Evropanů měnily nejen demografické
poměry, ale také poměr axiologií (souborů hodnot).
Že Evropa nadále ve věci nemá jasno, to dobře
ukázala polemika kolem vyvraždění satirického
týdeníku Charlie Hebdo islamisty. Hned po útoku se
objevil celý vějíř různých upřesňujících interpretací,
výsledkem čehož bylo, že odporný čin definitivně ztratil
na jednoznačnosti a zůstal vězet v jakési pohraniční
mlhovině polehčujících okolností. V podání některých
intelektuálů (za všechny jmenujme Tomáše Halíka)
si oběti zákeřného útoku za svůj osud mohou tak
trochu samy, neboť překročili přípustnou mez, za níž
se svoboda slova degraduje v urážku nejniternějších
náboženských citů. Jsou prý věci, které by satira
neměla urážet.
Text: Jefim Fištejn / Foto: Archiv autora
Evropská hodnotová tradice taková hájemství skutečně zná a respek-
tuje. I ty nejneurvalejší satiričtí bijci si většinou nedělají bohapustou
srandu z fyzických hendikepů konkrétních lidí nebo z fyziognomických
zvláštností konkrétních národů. Takovým jemnocitem se nemohou
pochlubit mnozí souvěrci atentátníků, kteří bez uzardění pořádají
soutěže karikatur na téma holokaustu, a jimž posunky zabíjených Židů
připadají k popukání legrační. Postavy nekonkrétní, spíše literární,
z práva na karikování vyjmuty nejsou. Stejně tak zpochybňování vě-
roučných příběhů patří k základům evropské kultury – jinak by nebylo
o čem psát a co ztvárňovat. Bezvěrectví by bylo zakázáno z definice:
kdo nevěří v žádného Boha, zpochybňuje tím potažmo existenci i toho
mého – co více může urazit city každého věřícího?
Jsou různé způsoby, jak relativizovat vraždu. Někteří tvrdí, že to, co
se stalo v Paříži, není útokem islamistů na evropský princip svobody
slova, nýbrž „střetem jednoho středověku s jiným“. Francouzská
karikatura vyrůstá ze středověké kultury smíchu, zatímco v islámské
tradici je Prorok vyjmut z oprávnění na jakýkoli posměch. Čili, jak
napsal jeden intelektuál – „máme co dělat s dramatem vzájemné-
ho nepochopení dvou starobylých tradicí, kde nikdo není ani dobrý,
ani zlý.“ Jakože „v zásadě jsem pro svobodu slova, ale…“ To „ale“ je
typickým zdrojem evropské neschopnosti dotáhnout myšlenku
k činu. Němčina na to má kouzelné slůvko „zerreden“. Všechno se dá
rozžvanit k naprosté neřešitelnosti – stačí, když budeme upřesňovat
problém dostatečně dlouho.
Když ve 40. letech minulého století vznikala kvantová elektrody-
namika, vědci narazili na značně nepříjemnou okolnost: pomocí
jejích rovnic v prvním přiblížení se hmotnost elektronu dala počítat
poměrně přesně. Avšak další upřesňující výpočty vedly ke vzniku
tak rozbíhavé řady výsledků, že nakonec po všech upřesněních se
hmotnost elektronu jevila jako nekonečná. Brilantní kvantový fyzik
a nositel Nobelovy ceny Richard Feynman navrhl tehdy proceduru,
která, hrubě řečeno, zakazuje nekonečná upřesňování a stanovuje,
že jediný správný je právě onen první přibližný význam. Upřesňovat
se zakazuje! Tímto výrokem zavedl Feynman do kvantové elektro-
dynamiky princip Occamovy břitvy. Nucený zákaz nekonečného
rozžvaňování je důležitý nejen pro pochopení vzájemného působení
fotonů, leč také pro pochopení reálného života.
Fanatici popravili nevinné lidi za to, co dělali, a jak psali. Chtěli tím
zastrašit svobodný svět a připravit ho o svobodu slova. Ale, slyšíme
vzápětí, ta věc je složitější, než se na první pohled zdá. Karikatury
přece urážely city věřících. A vůbec, nemíchejme dohromady tero-
risty a mírumilovné islámské náboženství! Nebo snad chcete říct, že
JEDEN KRAJ
,
44
