Připravil: Luboš Drobík / Foto: Archiv autora
Potřeba spravedlnosti
je nám vrozená
Myslíte si, že by měli jít po 26 letech od pádu komunismu vrcholní komunističtí představitelé
před soud? Poslední žijící členové politbyra ÚV KSČ Jakeš, Štrougal, Colotka? Anebo ti, co před
rokem 1989 stříleli do lidí na hranicích?
Neela Winkelmannová, výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí, si to myslí.
Spravedlnost jsme po roce 1989 očekávali jako samozřejmou věc.
Očekávali jsme, že po čtyřiceti letech bezpráví budou pojmenovány
zločiny komunismu, označeni viníci a že nastane alespoň nějaká
spravedlnost. Ale ono se tak nestalo. Po roce 1989 nebyl prakticky
nikdo potrestán. Nedošlo k narovnání a navrácení zničených morálních
hodnot do povědomí společnosti. Nové demokratické zřízení dalo
signál, že bylo vlastně v pořádku zabíjet civilisty za minulého režimu, že
zmařený lidský život neměl hodnotu, a že bylo také beztrestné kradení
majetku. Příslušníci bývalé nomenklatury a StB nejen, že nebyli souzeni,
ale po oficiálním předání moci s náskokem privatizovali státní majetek,
přecházeli do obchodní sféry a naplno si užívali všech dosavadních
i nových výhod.
Potřeba spravedlnosti je jedním z vyšších principů, kterými se
řídí náš svět. Cit pro ni je nám vrozen. Dluh ve věci nevykonané
spravedlnosti, vidí Platforma evropské paměti a svědomí, jako
problém napříč postkomunistickými zeměmi. Už od svého
založení pracuje na problematice mezinárodní spravedlnosti pro
nepromlčitelné zločiny komunismu. Jde především o zločiny proti
lidskosti, které byly už v době svého spáchání protizákonné, díky
mezinárodním úmluvám, a které nebyly nikdy potrestány. Platforma
si založila Mezinárodní právní poradní tým složený z renomovaných
akademiků i praktiků z východní i západní Evropy. Letos v květnu
pak dokončila pilotní projekt JUSTICE 2.0, v němž identifikovala
konkrétní zločiny proti lidskosti a žijící osoby, které jsou za ně
zodpovědné. Jde zejména o zabíjení na železné oponě bývalého
Československa v 70. a 80. letech a perzekuce a vyhnání turecké
menšiny z Bulharska v letech 1984–1989.
Platforma vyzvalamezinárodní demokratické společenství, aby pomohlo
pachatele těchto zločinů pohnat ke spravedlnosti – třeba prostřednic-
tvímzaložení novéhomezinárodního tribunálu nebo soudu. Nechce ale
nechat soudit jenom členy politbyra – ti stáli „pouze“ na vrcholu řetězce
velení. Oni dávali závazné pokynyministrům, ti zase svýmnáměstkům
a ti pak hierarchické vojenské a policejní struktuře až k osobámv nejniž-
ších šaržích, které se těchto zločinů dopouštěly fyzicky. Všechny tyto
konkrétní osoby nesou zodpovědnost za zločiny proti lidskosti aměly by
být za ně souzeny. Žijí jichmezi námi v Evropě spousty a jsoumezi nimi
i lidé ve střednímvěku, čtyřicátníci, padesátníci.
Platforma evropské paměti a svědomí sídlí na pražských Vinohradech
a od loňska má také kancelář v Evropské čtvrti v Bruselu. V německých
novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung vycházejí každý rok o její
činnosti články, čímž se může pochlubit málokterá česká „nevládka“.
Neela Winkelmannová
(1969)
• Výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí.
• Je vnučkou nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského.
• Vystudovala molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě
UK v Praze a na Cornellově Univerzitě v New Yorku, USA.
• V letech 1996 – 2005 žila v Německu.
• Po návratu do České republiky pracovala jako vysokoškolská učitelka
a konzultantka v oblasti využití obnovitelných zdrojů energie
54
