Co ještě cítíte jako křivdu minulého režimu?
Třeba velkým zklamáním pro mě bylo začátkem šedesátých let, když
jsem coby pracovnice Poděbradských skláren 3× po sobě žádala o po-
volení ke studiu na vysoké škole a ani jednou mi to neklaplo, tak to jsem
věděla, že mi ten režim jako trošku zasahuje do života. No tak jsem šla
na ten konkurz…
… no vidíte a nakonec se to ukázalo jako správné. Tím konkurzem jste
se dostala do divadla Rokoko?
Tím jsem se dostala do pardubického STOP Divadla.
Bolševici Vám pomohli ke kariéře, to je paradox, co?
Oni si tím vlastně ublížili. Kdyby mě nechali studovat, tak by ze mě byla
indoložka nebo paní doktorka a takhle si mě vypiplali.
Takže Vy jim tak trochu můžete vděčit za svou slávu.
Poděbradským komunistům v podstatě ano (smích).
Kdyby ale ti poděbradští komouši tušili, že později podepíšete Chartu
77 a nakonec se stanete i její mluvčí, tak by si Vás asi jinak ohlídali.
No to mě taky vůbec nenapadlo, že by ta Charta mohlo být něco zá-
vadného, tak jsem to v klidu podepsala a vůbec nad tím nepřemýšlela,
protože to bylo něco správného. Až pak jsem to slyšela z televize a říkala
jsem si: „Hergot, to jsem taky podepsala“. V novinách byly velké titulky
„Vyděděnci“ a já nevím, co všechno. A maminka mně přesně tři týdny
před tím říkala, ať nedávám za nikoho hlavu na špalek a já jí říkala, že
ne, že nedávám a vůbec jsem si to s Chartou nespojila. S tím, abych byla
mluvčí Charty, přišel můj druhý manžel Moravec, když zavřeli Havla,
že bych to za ten jejich směr měla jít dělat já, protože jsem byla známé
jméno. Teprve mnohem později jsem pochopila, proč mi to nabídl tenhle
agent StB. Prostě potřebovali informace z první ruky. Já jsem jim pak
říkala, že si nikoho horšího nemohli vybrat, protože po mně i kdyby ti
fízlové šlapali, tak já vážně nevěděla nic z toho pozadí, kde se ty doku-
menty vyrábí, kdo to archivuje, kdo to rozmnožuje, kdo to oponuje. Já
jsem to vždy jen odnesla do podatelny.
To je neuvěřitelné, to snad ani nemůže být pravda, že Jan Moravec,
který se stal Vašímmanželem, byl na Vás nasazen StB.
No to je opravdu taky poznání, že byste se z toho podělal. Já jsem to
vůbec nevěděla. Žila jsem s ním 7 let. Tušila jsem, že s StB něco má, ale
on mi jen řekl, že měl s StB konflikt, že chtěl taky vyemigrovat, ale jeho
otec, který byl generální ředitel spojů, pro něj dojel, abymu úplně nezničil
kariéru. Tak jsem mu to věřila. Věděla jsem, že tohle se stalo v mnoha
papalášských rodinách, takže jsem to vyslechla a pustila z hlavy. Také
mi tvrdil, že je kamarád toho mého vyemigrovaného exmanžela Jana
Němce, takže já jsempak už neměla nejmenší podezření, že bymohl být
agent StB. To mi rozkryli až chlapi dávno po revoluci při natáčení mojí
13. komnaty. No já na ně koukala a jen jsem lapala po dechu. Byl to další
paradox a kotrmelec mého života, že si nakonec vezmete někoho, kdo
byl na vás nasazený.
Zmínila jste sametovou revoluci. Tam jste sehrála důležitou roli, v po-
době zakázaného uctívaného symbolu národa, který se znovu a v plné
síle objeví na veřejnosti. Byla jste v tu chvíli pro všechny takovým po-
slem nové naděje, nemyslíte?
To vymyslel Václav Havel, podle
mého. Protože on pro mě po-
slal do kanceláře V jámě 12, kde
jsem pracovala, kousíček za Vác-
lavákem. On to věděl, protože
mě tam byl několikrát navštívit.
Přišlo mu asi tehdy, že byl ten
správný moment, tu Martu uká-
zat, že žije.
… a davy šílely.
Davy šílely, lidé plakali. To mi
říkaly všechny ty japonské
a americké televizní štáby, že
oni vůbec nevěděli, co se děje.
Krátce jsem zazpívala a všich-
ni plakali. Ale to vůbec nebylo
díky mně, že se ten režim oto-
čil. Neberu to tak, že bych se
obětovala, aby ten režim skon-
čil. Brala bych to, kdyby mě
zavřeli a tam jsem si vyrobila
nějakou rakovinu nebo nějakou
smrtelnou nemoc, jako za to později zaplatili zdravím Vašek Benda,
Václav Havel, Petr Uhl a všichni ti, kteří nějakým způsobem v tom
lítali více než já. Vlastně oni položili život na oltář vlasti, dá-li se to
takhle říct.
Mě už to u Vás ani nepřekvapuje, prostě to byla taková revoluce, jen
drobná epizoda, přišli si pro Vás, tak jste zazpívala, lidi plakali, komu-
nisti padli a život šel dál.
Ano, byla to taková epizoda, tak já jich mám ve svém životě daleko
víc. Pro mě bylo mnohem důležitější narození mé dcery Kateřiny, to,
že se mi povedla Káťa. To mě z toho dostalo, z těch všech mindráků.
Že jsem neměla dítě, to byl pro mě takový kámen, který mě neustále
tlačil, a asi také důvod, proč jsem si toho Moravce vzala. Byl to nějaký
motorek za mýmmozkem, který mě vlastně ovládal, ta touha po tom
dítěti, když se to napoprvé nepovedlo a já v osmém měsíci potratila
a prožila klinickou smrt.
20
