Ondřeji, v nějakém rozhovoru jste řekl, že
nemít práci je příšerné, ale nemít kvůli práci
čas na svůj autentický život je ještě horší. Já
jsem na tento rozhovor čekal dva měsíce,
než jste měl pár desítek minut volných.
Natáčíte, hrajete v různých divadlech, jste
vidět na různých společenských akcích,
zkrátka jste v jednom kole. Máte alespoň
chvilku na svůj autentický život?
Snažím se ten prostor pro svůj autentický ži-
vot vytvářet i vybojovat. Pravdou ale zůstává,
že se mi to tak úplně nedaří, a to se účastním
snad jen pětiny toho, co bych dělat mohl
a někdy i měl. Uvědomuju si, že když mám
těžké představení nebo natáčení, měl bych
se na všechno ostatní ten den vykašlat. Ale
často to není možné. Většinou až v hluboké
noci, když všechny povinnosti skončí.
Teď už vím, že to byl vlastně zázrak dostat
Vás k nám do klubu, jako hlavního hosta
jednoho z našich večerů.
Není pro mě přirozené se nikterak separovat.
Mám rád lidi a moc rád s nimi komunikuju.
Ale dnes už vím, že je někdy nezbytné se
chránit a možná si díky tomu zachovat zdravý
rozum. U vás mi bylo ale opravdu dobře.
Potkal jsem tam velmi příjemné lidi. V první
řadě byli nesmírně slušní a laskaví, a to na mě
zapůsobilo mocným dojmem. Bylo mi u vás
fakt moc hezky.
To je pro mě příjemné slyšet, že se Vám
v klubu líbilo. Jaké lidi naopak nemusíte?
V první řadě neslušné a nelaskavé, a to
i v maličkostech. Vadí mi lidé, kteří jsou
konfrontační, invazivní, arogantní, kteří si o mě
masírují ego a kterýmmám posloužit jen k je-
jich sebeurčení. Když zjistím nebo pochopím,
že se o mě chce někdo jen promasírovat, cítím
se zneužitý, zklamaný a dostaví se vztek.
Ale tady by se možná dalo také říct, že Vás
tímto rozhovorem využívám pro náš časopis
ke svému prospěchu, protože on nám pak
pomůže zvýšit prestiž našeho klubu.
To je od vás velmi lichotivé a milé, ale zrovna
v tomhle vám nevěřím. Ten večer splnil
dokonale mou představu o nezaměnitelném
setkání, kdy všichni zúčastnění spolu
vytváří naprosto neopakovatelný, unikátní čas
naplněný otevřeností, tvořivostí a interakti-
vitou. Nebyl tam nikdo, kdo by svým egem
nebo tupostí ničil a znemožnil svobodný,
obohacující a do sebe zapadající vývoj tohoto
večera. Strávil jsem s vámi čas do pěti do rána
povznesen, naplněn nadějí a s velkým
nadšením. Tohle má přeci největší výpovědní
hodnotu. Navíc jsem si jistý, že díky našemu
setkání může vzniknout třeba nějaká dobrá
věc a celé to opodstatní. A naše setkání tak
může prospět něčemu či někomu dalšímu.
To je úžasné, že vy ani já nechceme
z našeho setkání něco urvat jen pro sebe,
i když dnešní společnost je asi většinově
postavená na tom, že každý chce z druhého
co nejvíce pro sebe vyždímat. Vy víte, že
tímmůže něco důležitého vzniknout a já
zase chci inteligentním lidem přinést tímto
rozhovorem zajímavé informace.
Tuším, že vaši čtenáři jsou zodpovědní,
samostatně myslící a tvořiví lidé, kterým není
lhostejné, co se kolem nich děje. Když jsem
mluvil o tom, že může něco vzniknout, dovedu
si představit jakýsi most mezi lidmi z byznysu,
kteří touží po potravě pro duši, a námi odjinud.
Prostřednictvím takového mostu se pak dá
uskutečnit či prosadit spousta věcí či projektů.
Známé osobnosti často přebírají spoluodpo-
vědnost přihlášením se k nějaké humanitární
činnosti. Třeba já jsem jedním z patronů
transplantačního centra kostní dřeně a sa-
mozřejmě se snažím jim všemožně pomáhat.
Když se dobře poznáme, můžu kupříkladu
já garantovat takovýto projekt, který může
zase někdo jiný i díky mně podpořit finančně
a naopak.
Tady je vidět jak se ty všechny oddělené
světy potřebují. Umělci potřebují
byznysmeny, aby jim přinesli nějaké
ty peníze a byznysmeni zase potřebují
od umělců oblažit duši nějakým kulturním
vystoupením, protože by se jinak v tvrdém
prostředí byznysu asi zbláznili. Všichni jsme
tak nějak propojeni a na sobě závislí, i když si
to nepřipouštíme.
Ano, jsme spolu propojeni. Mnohem víc, než
si vůbec umíme představit. Teď nemluvím
o Praze, o České republice, ani o Evropě. Mám
na mysli tuto planetu a ještě dál.
Může na herectví u nás opravdu někdo
zbohatnout a pak třeba sponzorovat nějaké
charitativní projekty?
I kdyby ti nejúspěšnější herci v České republice
točili každý den, což není fyzicky ani psychicky
možné, nikdy nebudou bohatí. Budou mít
určitě na to, pozvat kohokoliv na večeři,
kupovat si hadříky, pořídit si auto a splácet
dobrý byt, třeba 3+1 na Vinohradech, jako
je ten můj, ale určitě by nikdy nemohli
sponzorovat ve větším rozsahu to, co
dokážou jenom lidé, kteří u generování peněz
nemusí být fyzicky přítomni. V mé a přilehlých
profesích je to možné jedině na trhu, který
je kupříkladu anglický, španělský nebo
i německý. Český jazyk je v tomto ohledu
hezká, ale ohraničená Popelčička.
Sešli jsme se spolu v Činoherním klubu,
ve Vašem domovském divadle. Někde
jsem slyšel, že špičkoví herci tady mají 6 až
7 tisíc za představení. To se mi ale nezdá
vůbec špatné.
Tak o tom tedy nevím. Pokud vím, měsíční
plat je tak 15 až 20 tisíc.
No ono to pak vyjde, když hrajete třeba
třikrát za měsíc.
To asi ano, ale byly měsíce, kdy jsem hrál
i 28krát a to trvalo celé dlouhé roky. Pokud
vím, tak Pepa Abrahám bral během poslední-
ho působení v Činoherním klubu za půl úvazku
2200Kč měsíčně. Jak jsem říkal, mám fixní
měsíční plat a ten je kolem 20 tisíc. A to jsem
členem Činoheráku už dvacet osm let.
6
