Když se dostáváme ke dnešku, nepřipadáš si jako disident? Víš jak
dopadla tvoje mise na ministerstvu spravedlnosti. Chtěla jsi změnit
věci k lepšímu a systém se bránil, vyloučil a zlikvidoval.
Já nemyslím, že mě zlikvidoval. To, že člověk odejde z pozice
náměstka, to není zlikvidování. To není jako za komunistů, mám svoji
dobrou práci, která je i výhodnější než na ministerstvu. Člověka to
vyplivne, vyloučí.
Ale nemyslím, že
tím se stává člověk
disidentem, to je
normální. Když není
zájem o tvou práci
úředníka, tak můj
názor je, že tu práci
nedělám a jdu ji dělat
pro někoho, kdo o tu
práci zájem má. Mým
limitem bylo, že jsem
šla na ministerstvo
jako jedinec a úředník
a neměla žádné silné
politické krytí. Dělat
pak zásadní změny
nelze. Člověk musí
mít spojence, sám
nic nezmůže a já
je neměla.
Zastavme se u tématu
politiky. Prošla jsi
funkcí poslankyně, byla jsi šéfkou Unie svobody, poznala jsi
dokonale prostředí politiky, co si o politice a politicích
s odstupem doby myslíš?
Politika je věčný boj. Politici by měli vnímat svoji činnost jako službu.
Po revoluci prvotní motivací vstupu do politiky nebylo vydělat
hromadu peněz a udělat velkou kariéru a to přitahovalo kvalitnější lidi,
než je tomu dnes. Většina politiků spotřebuje všechnu svou energii
na to, kdo je s kým, proti komu, jak toho či onoho zlikvidovat a lidi pro
mezistranický nebo vnitrostranický boj zapomenou na to, aby dělali
to, kvůli čemu tam šli. Bohužel tak to je, je to drsné prostředí, řekla
bych, že je nemilosrdnější než podnikatelské prostředí a to je také
velice tvrdé. Každý jeden se soustředí na udržování moci.
Slýchávala jsem v ODS takový žert. Jestli víš, kdo je v politice
opravdový nepřítel? Je to nepřítel z opozice, koaliční partner
nebo soudruh z vlastní strany? Odpověď je, že ten nejvyšší level
nepřátelství, ten největší nepřítel je soudruh z vlastní strany a hned
po něm pak koaliční partner. Něco pravdy na tom bude.
Jak vidíš další společenský vývoj u nás i ve světě? Mě hodně
znervózňuje dění na Ukrajině i nová vojenská doktrína Ruska, která
říká, že mohou preventivně použít atomové zbraně v případě, že
budou cítit ohrožení. To znamená, že je můžou použít jako první,
a nikoliv jen v obraně.
Já se dívám z většího nadhledu na dějiny. Za posledních
2000 let se střídá období klidu a válek. Po druhé světové válce
co přišlo? Úmluvy o lidských právech, humanismus. Teď žijeme
dlouho v míru, ale války provázejí lidstvo jako jeho přirozenost.
To znamená, že riziko války tady je. Je to jen otázka času. Je to
sinusoida. Lidé jsou nepoučitelní. Já jsem o tom přesvědčena.
Příroda je klid – konflikt a tak dokola.
Já vnímám člověka jako součást vesmíru, on je celý výbušný.
My jsme jen toho součástí, jsme na chvíli vytvořené kosmické
těleso. Země je také kosmické těleso, uspořádalo se to a jednoho
dne to zanikne, spojí se to, nebo se to rozprskne do celého vesmíru.
Vesmír je klid, výbuch, zánik, vznik. Na těchto principech funguje
i lidská společnost, takže to, že nastolíme idylu, že už bude jen mír,
nebudou války, to je bohužel iluze.
Podle posledních průzkumů veřejného mínění více než polovina
obyvatel u nás připouští možnost války. To je alarmující. Ještě
možná před rokem by to nikdo nebral vážně. Pokud uvážím,
že si svoji realitu vytváříme svým vědomím, to znamená, že
všechno dříve než vznikne, tak musí být myšlenkou, jako když
ses rozhodla studovat práva, tak to byla nejdřív tvoje myšlenka
a pak jsi tam šla, tak nyní si lidé masivně svým myšlením vytvářejí
možnost války.
Máme svobodnou vůli válku si přivodit nebo žít v míru. To je vlastně
skvělá zpráva. Když si to uvědomíme, můžeme zabránit nejhorším
důsledkům. To je určitě téma, o kterém by se mělo mluvit. A ne tomu
začít podléhat, že válka na Ukrajině je nevyhnutelná. Je strašně
blízko nás a mohlo by hrozit, že se přes nás posune zase železná
opona. Protože Ukrajina je civilizačně blízko, a proto si myslím,
že nás to ohrožuje v našem způsobu života. Jsem Slovan, mám
ráda i ruskou kulturu, ale civilizačně chceme patřit na západ, ne
na východ. Tam demokracie není zažitá a myslím, že by nás to
vrátilo strašně zpátky.
Doufejme, že opona už nikdy na nás nespadne, nedovedu si
představit návrat zpět, ale uvědomuju si, jak je to všechno křehké,
jak jsme si zvykli na to, co máme, jak si toho nevážíme a jak
jsme zanedbali starání se o to, aby svoboda a důstojný život byl
u nás zachován. Starání se o veřejný prostor a rozvoj občanské
společnosti, po kterém tolik volal Václav Havel.
Chtěl bych ti, Hanko, moc poděkovat nejenom za tento rozhovor,
ale hlavně za to, co pro naši společnost děláš.
9
