Jak ses k nim dostala, to přece nemohlo být jednoduché?
V létě 86 jsem poslouchala Hlas Ameriky a tam Ivan Medek hlásil, že
probíhá soud s Heřmanem Chromým, signatářem Charty 77, který
byl obžalovaný z podvracení republiky. A říkala jsem si „tak dost,
teď se k tomu musím postavit.“ Právě jsem dokončila právnickou
fakultu, tak jsem se šla podívat, jak u nás funguje právo v praxi,
a dva dny jsem byla v publiku. Bylo jasné, že je to zmanipulované,
ale byla tam plná síň disidentů. Myslím, že mě museli vnímat
jako nějakého nastrčeného provokatéra. Heřman Chromý dostal
dva roky natvrdo a já v tu chvíli věděla, že k tomu nemůžu mlčet
a nic nedělat. Vystudovala jsem práva a šla jsem je studovat kvůli
spravedlivosti, tak jsem nemohla zcyničtět a předstírat, že to
nevidím. Když to skončilo a odváděli ho za mříže, tak jsme šli po těch
chodbách soudu a já jsem se osmělila a oslovila Čuňase Františka
Stárka. On byl vydavatel, spolu s Magorem, ilegálního časopisu
Vokno. Měl dlouhé vlasy a já jsem si říkala, že mu to snad nebude
blbé, že já jako holka z ulice ho oslovím, že bych chtěla vědět, jak
to všechno je s těmi disidenty. Pozval mě do kotelny ke Svatému
Tomáši, kde topil, ať tam přijdu a že se o tom pobavíme. Začala jsem
tam chodit, a tak jsem se vlastně k nim dostala.
V tu chvíli jsi přešla na druhou stranu. Stát si tě chtěl na škole
vychovat k obrazu svému a mít tě jako prodlouženou ruku svých
svobody potlačujících zákonů, to se soudruzi tedy přepočítali.
Ano, je to tak, byla jsem na druhé straně, i když jen napůl.
Přepisovala jsem Vokno a předávala dál. Neměla jsem šanci sehnat
místo v advokacii, a tak jsem šla pracovat jako právník na OPBH.
Po večerech jsem přepisovala undergroundové časopisy nebo hry
Václava Havla a během dne byla na OPBH. Začala jsem vést tento
dvojí život a měla jsem pocit, že jsem dělník disentu, že konečně
něčemu pomáhám. Dělala jsem to z úcty k ostatním disidentům,
kteří se obětovali a pak skončili ve vězení, jako třeba Havel.
Václav Havel byl jednou z největších obětí, jak jste se poznali?
Toho jsem potkala v roce 88, spolupracovala jsem s undergroundem
a chodila na tajné bytové semináře, kde byl třeba Egon Bondy, Milan
Machovec, Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata, Rudolf Batěk, Petr Uhl
a také Tomáš Dvořák. Ten mi jednou řekl, že půjdeme k Václavu
Havlovi a já říkala, jestli to není blbé. Ale šli jsme tam, zazvonili
a bylo to.
Měla jsi z toho strach, rozklepaná kolena? Co jste mu přišli říct?
Byl to strach a vzrušení zároveň. Pocit, že přejdeš linii, od které
už není návratu, ale to se dnes špatně vysvětluje po čtvrt století.
Navštívili jsme takhle i třeba Jiřího Hájka a Václava Bendu. V té
době už vznikala i další hnutí bojující proti režimu, za kterými stála
spousta mladých lidí, nebyla to tedy jenom Charta, a tak jsme
jim jako mladá generace přišli říct, že je třeba otevřít se mladým
lidem, kteří třeba ani v disentu nejsou a riskují propuštění ze
zaměstnání, vyhození ze školy a jdou na Václavák, a že je potřeba
oslovit širší okruh lidí a pořádat manifestace, že se doba změnila
a je třeba jít do ulic. Havel tenkrát mlčel, ale Václav Benda na to
řekl:
„Ještě nenastal čas na zásadní
střet s režimem.“
A já jsem se
na něj dívala a říkala:
„Kdy jako
nastane?“
a on řekl:
„Nastane
za rok v listopadu, až bude
svatořečení Anežky české.“
Jak to mohl vědět?
Nevím, přejme mu dobré nebe,
on nám to už nevysvětlí. Je to
pozoruhodné, nevím, vyciťovali
atmosféru doby. Nicméně asi
právě tady došlo k propojení
mladých lidí a starých disidentů
kolem Charty, kterých si doteď
vážím. Pak jsme si povídali
všichni o všem možném a Havel
byl přátelský, potykali jsme si,
velmi srdečný člověk, zajímal se
o to, co děláme, a takhle jsem
ho poznala.
Pak jsem potkávala Václava
Havla na schůzkách Charty,
kam mě pozval Petr Placák.
Seděla jsem tam a najednou jsem viděla a byla překvapená, jak
je nesmělý, jak se zakoktával. Tam jsem pochopila, jaká byla jeho
role. On byl nesmělý, ale byl schopen komprimovat to, co se tam
říkalo a spojovat proudy, formulovat, ale v té nesmělosti měl přitom
obrovskou autoritu. On to všechno vyslechl a dal do něčeho, co
byli všichni schopni sdílet. Ale zároveň měl v sobě systematičnost,
pracovitost, silný cit pro detail, čili on byl důležitým člověkem, navíc
propojený s lidmi ve světě.
Pak přišla konečně revoluce a pád komunismu, nemyslíš si, že to
bylo celé v režii KGB spíše než disidentů?
Jestli na tom mělo zájem KGB, je to možné, ale je to v podstatě
jedno. Hlavní je, že se to díky Gorbačovovi a Reaganovi rozvolnilo,
že se to pak celé uvolnilo. Vytvořila se příznivá mezinárodní situace
a my jsme chtěli patřit do vyspělého svobodného světa. Lidi vyšli
do ulic a bylo důležité, že byly zorganizované sítě disentu, ať už
charty nebo dalších iniciativ. Jsem ráda, že se to otočilo a že si dnes
můžeme užívat svobodu.
8
