Hanko, jsi známá tím, že se hodně angažuješ v různých občanských
aktivitách. Proč to děláš, co tě k tomu vede? Nestačí být jen
spořádaným člověkem, vychovat slušné děti a platit daně, jak to
dělá většina lidí? Vždyť, když takhle žijí, tak také přispívají blahu
téhle společnosti.
Nedá mi to se nezajímat o naši společnost. Mám to tak od vysoké
školy, kdy jsem se potkala s tehdejšími disidenty, a pak přešla na jejich
stranu. Myslím si, že naše úloha na světě není jen žít si dobře doma
ve své rodině, ale zanechat určitou stopu a pomáhat, aby svět okolo
nás byl lepší v tom dosahu, na který člověk dosáhne.
A jak velký je tvůj dosah? Celá naše republika?
To jsou velké ambice.
Mně přináší uspokojení, když dělám nejen něco pro sebe a pro
blízké, ale pro širší společenství. Mám ráda národ, ve kterém žiji
a chtěla bych, aby tady byly co nejlepší zákony a nepsaná pravidla,
podle kterých společnost funguje. Věřím tomu, že když se zlepší
pravidla a zákony, tak lidé mohou fungovat lépe a může se jim dařit
lépe. Podívejme se na to, jaká měl nepsaná pravidla minulý režim –
kdo neokrádal stát, okrádal rodinu, jaké měl zákony – lidi byli
zavíráni za své přesvědčení, nesmělo se cestovat atd. Ty zákony
nebyly dobré a musely být nahrazeny lepšími. Stále je co zlepšovat
a já se o to snažím. Pravidla také slouží k tomu, aby i ten, kdo
není tak silný nebo bezskrupulózní, tak měl svůj prostor. Je to
ochrana slabšího, který je slabší třeba jen tím, že je slušnější.
Někdo pomáhá jako třeba lékař, ten pomáhá člověku od nemocí,
a já mluvím o společenských chorobách, co člověku dělají jiní lidé,
nebo stát.
Já si toho, co děláš, ohromně vážím, ale tahle tvá potřeba po lepším
světě a pomáhání druhým musela vzniknout už někde ve tvém
dětství, pomáhala jsi doma jako hodná holka?
Pomáhala jsem doma, já jsem byla taková vzorná žákyně a dcera
a snažila jsem se všem vyhovět, aby byla harmonie. Bydleli jsme
v Bruntálu, máma byla učitelka a otec pracoval v pojišťovně.
Tak to asi neměli radost, když jsi pak byla na právnické fakultě
v Praze a dostala se do kontaktu s disidenty, což potom vedlo
ke tvému uvěznění?
Asi to pro ně nebylo jednoduché. U nás se o tom vůbec
nemluvilo, že jsou někde političtí vězni a disidenti,
kteří usilují o dodržování lidských práv. Já jsem se
o nich dozvěděla, až když jsem přišla na vysokou
z poslechu Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.
Pro mě to byl zásadní náraz do reality.
Zatoužila jsem je poznat, Václava Havla,
Jiřího Dienstbiera, Petra Uhla, Magora,
všechny ty lidi. Říkala jsem si, že si
to musím ujasnit, jestli to jsou
lumpové nebo vězni svědomí, že
mi to nemůže být jedno.
Lidské společenství je živý organismus plný složitých vazeb a nepřehledných vztahů. V každém okamžiku
si hledá rovnováhu mezi silami, které mu škodí, a naopak těmi, které se snaží o jeho zdraví a harmonii.
Je to nikdy nekončící proces a každý má volbu. Škodit nebo léčit či zůstat netečným. Většina lidí stojí opodál
a společnost je nezajímá, jsou zahleděni do svého prázdna a s tím si vystačí. Někteří škodí a mají z toho
krátkodobý prospěch. Pak jsou tady ještě ti, kteří společnosti pomáhají a často sklidí jen nevděk. Jsou ale
hnáni stále dál ideálem spravedlnosti a touhou po lepším světě. Mezi ně patří i známá bývalá politička,
dnes advokátka Hana Marvanová. Žena s úchylkou pomáhat, jak ona sama říká.
Drsná politika
Připravil: Luboš Drobík / Foto: Kamil Rodinger
6
