mého názoru je to jen psychika. Už to vědomí,
že plujete v Drake passage – nebezpečnou
a nevyzpytatelnou oblastí pro plavbu
na plachetnici, vyvolává obavy a nepříjemné
pocity i negativní myšlenky.
Člověk se tam dostane do velmi zvláštního
režimu. Můžeme mu říkat třeba „spořič
obrazovky“ nebo jak jsme my začali říkat „hi-
bernace“. Člověk na nic nemá energii. Výrazně
omezí příjem potravin i tekutin. Kromě toho, že
nemá chuť, tak také proto, aby nemusel chodit
na záchod. Je to něco jako snění s polozavře-
nýma očima. Je to pouhá existence v určitém
stavu mysli zcela mimo realitu a mimo čas.
Prostě se to člověk snaží co nejlépe vydržet.
Potom přijde na řadu na držení hlídky a pak
opět upadne do hibernace.
Nakonec jsme to ale překonali a dostali
se až do Antarktidy. Odměnou nám byly
překrásné výhledy na ledovcová pole, která
nás obklopovala kolem dokola. Nazývám to
„Hřbitovem ledovců“. Když potom zpětně
přemýšlím, co mne zasáhlo nejvíce, tak tento
pohled patří mezi vítězné. Je to ohromující
pohled od obzoru k obzoru, mezi pár ostrovy
kolem dokola plné moře monumentálních
ledovců, ker a tříště. Opravdu nádherný
a ohromující pohled.
Jednoho dne jsme také dopluli až k ukrajinské
polární stanici Vernadsky. A protože každý
z nás se učil trochu rusky, oprášili jsme své
znalosti a v ruštině požádali o návštěvu.
Dostali jsme svolení a tak jsme vzali velkou
hromadu piv a láhev rumu a vyrazili na spo-
lečenskou návštěvu. Stanice je to velká,
opravdu velmi hezká a čistá. Je tu 13 chlapů
a žádná žena a jsou tu na 1 celý rok. A potom
začala přátelská zábava. Nejdříve jsme byli
v oficiálním baru a potom jsme pokračovali
do jedné z laboratoří a pracovní místnosti.
A začala ta lepší – neoficiální část večírku.
Přípitek střídal přípitek a když došly zásoby
alkoholu, ukrajinští přátelé ochotně přinesli
láhve pálenky, kterou si zde sami vyrobili.
Říkají ji „samogonka“. Chuť má překvapivě
jemnou a dobrou. Noc to byla opravdu dlouhá
a ještě teď mě z toho bolí hlava, když si na to
vzpomenu.
Také jsem stihl navštívit jednoho českého
polárníka, který tady vybudoval před
20 lety polární stanici s názvem ECO
Nelson. Je jím Jarda Pavlíček. Jezdí na Ant-
arktidu skoro 30 let. Vybudoval ji bez cizí
pomoci, bez podpory státu a bez sponzorů.
Tuto stanici vede, organizuje chod, zásobuje
a především obývá.
Kromě jiného je i expertem na přežití v drsných
podmínkách a je autorem několika knih na toto
téma. Dělá i praktické kurzy v Čechách i jiných
zemích. Je to prostě žijící legenda. Upřímně
obdivuji podobné lidi jako je Jarda.
Kdybych měl tuhle dobrodružnou expedici
nějak shrnout, čím asi začít? Pozitivy či
negativy? Začnu tedy negativy… Plachetnic
jsem na své cestě potkal jen několik. Asi
tak 6–8. Určitě jich je zde více, ale nevíme
o sobě, prostoru je tady dost. Ale z polárních
stanic vím, že každý rok jich neustále
přibývá a přibývá. Co je více znepokojující je
spíše nárůst turistů z velkých a obrovských,
například 7-patrových turistických lodí, kde je
více než 2000 turistů a 1000 členů posádky.
Tyto lodě a velké množství menších jsem zde
potkal a viděl mnohokrát ať už na vlastní oči
či na radaru. Domlouvají se vysílačkou, kdy
která odkud odjede, aby se na daném místě
vystřídaly a jejich turisti neviděli předchozí loď
a měli tak iluzi jedinečnosti a osamocenosti.
Přitom za rohem zdánlivě opuštěné zátoky
čeká další obrovská turistická loď.
Na každé polární stanici už mají obchod se
suvenýry pro turisty. V některých lze dokonce
platit kreditními kartami. Ročně údajně na-
vštíví Antarktidu přes 200 000 turistů. Můžu
se utěšovat tím, že posádky pečlivě hlídají
turisty, aby nezpůsobili žádné škody, nerušili
tučňáky, tuleně a ostatní tvory a nevyhodili
například ani papírek. Znepokojující je už ale
fakt samotný, že ani na nejopuštěnějším
a nejvzdálenějším místě na planetě nejste
zdaleka sami a musíte plout i zde mimo ob-
vyklé trasy, abyste opravdu sami byli. A tak,
jak jsem už několikrát konstatoval, původní
svět mizí.. pohlcuje ho nicota, temnota civi-
lizace, globalizace a masový turistický ruch.
Takže, pokud chcete zahlédnout poslední
střípky odrazu původního světa, neváhejte
a vydejte se na cestu…
A pozitiva? Jedinečná, nádherná, okouzlující,
originální příroda. Polárníci říkají, že tyto kraje
člověka můžou očarovat. A, ano, jsem zcela
očarovaný. Už se mi stýská. Tučňáci a tuleni,
kteří se nebojí lidí, protože jim lidé neubližují.
Nádherné monumentální kry, průzračná a čistá
voda. Neuvěřitelná panoramata. Velryby pár
metrů před přídí. Ptáci prohánějící se modrým
čistým vzduchem. To vše je naděje na to, že
lidé dokáží žít v harmonii s přírodou, aniž by ji
ničili a zabíjeli všechny tvory. Naděje na to, že
lidé jsou schopni uchránit přírodu a její krásy.
A smutek z toho, že to lidstvo nedokázalo
skoro nikde jinde na světě než na Antarktidě.
Více se můžete dozvědět z knihy Jiřího Denka,
kterou právě dokončuje nebo na
71
