opeře
Pocházela z Prahy, narodila se tam v roce 1907, a vyrůstala na Vinohra-
dech, v domě kousek nad Muzeem. Před první světovou válkou a po ní to
odtamtud bylo kousek do Vinohradského i do Národního divadla. Snažila
se nevynechat žádnou premiéru, rodiče si brzo všimli, že se některé kusy
naučila celé nazpaměť. Třídní učitelka ve škole Na Smetance připojila
zjištění, že hlas, kterým si ta dívka všechny árie zpívá, vůbec nezní špatně.
Do opery by se asi nedostala, nebýt vinohradského Sokola: tehdy, před
více než sto lety, zdaleka ne jenom tělovýchovné organizace. V duchu
Tyršova odkazu se tam pěstovala i kultura a společenské styky, a tak si
Jarmila v různých sokolských hudebních a divadelních kroužcích (kam ji
otec vlastenec přihlásil) zvykla už jako dítě na život na jevišti. Že v jejím
hlase „něco“ je, si začali všímat mnozí, a tak otec jednou dceru (bylo
jí zrovna šestnáct) vzal a přivedl ji na zkoušku k Destinnové. Ta tehdy,
začátkem dvacátých let, stále byla hvězdou, chtěla zpívat a učit adeptky
ji příliš nebavilo. Setkala se s dívkou jenom párkrát, ale Jarmila celý
život tvrdila, že rady, které tehdy dostala, byly podstatné. I když prý se
vlastně vůbec netýkaly jenom zpěvu. Pěvkyně musí být osobností, řekla
Destinnová, a proto, holčičko, nestačí, když nadřeš techniku. Musíš číst,
znát řeči, cestovat a mluvit se zajímavými lidmi, jinak velké role, které
na tebe možná čekají, nezazpíváš.
Do toho Národního nastoupila nejdřív jako elévka v činohře a tím se
otrkala; skoro nikdo nevěděl, že doma navíc zpívá, kudy chodí. Na pozván-
ku ze Zlaté kapličky tehdy, stejně jako dnes, nejlepší pěvci často čekali
léta, ale když sedmnáctiletá Jarmila v roce 1925 předzpívala šéfovi opery
a skladateli Otakaru Ostrčilovi, vzal ji okamžitě – a rovnou jako Mařenku
do Smetanovy Prodané nevěsty. Zvládla to a během dvou měsíců
nastudovala i čtyři další těžké role, mezi nimi Královnu noci v Kouzelné
flétně. Pěvkyně tuto mozartovskou roli běžně studují léta, Novotná se
od ní odrazila. Později se jí něco podobného přihodilo ještě mnohokrát:
zdálo se, jako by jí život do cesty nestavěl žádné překážky, naopak,
otvíral jí všechny dveře. Nebylo pochyb, že si všechny své úspěchy tvrdě
odpracovala; přesto fascinovala rychlost, s jakou se, jakoby vždy na první
pokus, prosazovala na nejpřednějších scénách a pod vedením nejlepších
režisérů a dirigentů na světě.
A také prezidentů. V roce 1927 si jí v Národním divadle všiml T. G. Masa-
ryk. Pozval ji, jak to občas dělal, zazpívat do Lán a pak jí nabídl, že ji podpoří
při studiu zpěvu v zahraničí. Díky němu mohla nastoupit v Miláně, sídle
prestižní La Scaly a Mekce belcantového zpěvu, a za bedlivého dohledu
úředníků prezidentské kanceláře tam získala školení, které jí otevřelo
cestu na světová jeviště: po vystoupení v roli Gildy ve Verdiho Rigolettovi
ve Veronské antické aréně v létě 1928 si mohla vybírat, kam půjde, jestli
do Evropy nebo do zámoří. Pokud šlo o prezidenta, osvojila si nejen úctu
k jeho osobě, ale také jeho zvláštní ideu čs. státu. Stát je instituce, která
má hlubší smysl, než jen zajišťovat fungování odvětví, na která jednotlivec
nestačí. Jeho smysl je i etický: „Cílem státu je, aby se lidé mohli zlepšovat
jako jednotlivci i jako celky.“ Prezidentovým prostřednictvím na sobě
Novotná pocítila účinky takového zlepšení a v souladu s jeho vůlí se
rozhodla působit svým zpěvem podobně i na své posluchače.
67
