Tak jako o pár let později Rudolf Firkušný nebo Rafael Kubelík, stala
se i Novotná kulturní vyslankyní své země. Všude, kde v cizině získala
angažmá, propagovala českou hudbu a kulturu. Nejdřív se tak stalo
v Berlíně, kde nastoupila v roce 1929. Hlavní město výmarského Německa
bylo evropskou kulturní metropolí srovnatelnou s Paříží. Hudební nabídka
tam byla bohatá, od avantgardy reprezentované třeba Brechtovou
a Weilovou Žebráckou operou až po náročné spektákly měšťanského
divadla, které ve výpravné až opulentní podobě servíroval režisér Max
Reinhardt. Novotná v Berlíně spolupracovala s nejlepšími dirigenty,
jaké v té době bylo možné v Evropě potkat: s Otto Klempererem, Bruno
Walterem, Erichem Kleiberem, Wilhelmem Furtwänglerem. Režíroval
ji brilantní Gustaf Gründgens, avantgardista, který si o pár let později
před tváří celého světa fascinujícím způsobem zničil pověst spoluprací
s nacisty (a stal se tím předlohou pro román Mefisto spisovatele Klause
Manna a později pro stejnojmenný oscarový film režiséra Istvána Szabóa).
Hitlerův příchod k moci zničil životy i mnoha dalším – a počátkem
roku 1933 způsobil i odchod Jarmily Novotné z Berlína, která se tím
solidarizovala s tvůrci pronásledovanými z rasových a politických důvodů.
Jejím novým uměleckým domovem se od té doby stala Vídeň. Nastoupila
jako sólistka v tamní Státní opeře a v nejkratší možné době, během pár
měsíců, se i tam stala milovanou hvězdou, nositelkou čestného titulu
komorní pěvkyně, udělovaného rakouským prezidentem. Ale také pěvkyní,
kterou si předcházeli soudobí skladatelé, Richardem Straussem počínaje
a Franzem Lehárem konče. Vídeňská premiéra operety Giuditta (jejíž
hlavní ženskou roli napsal Lehár Novotné na tělo) se v lednu 1934 stala
rakouskou kulturní událostí číslo jedna.
Obtížně koncipovaná rakouská republikánská identita se mezi válkami,
v německém stínu, rodila jen velmi obtížně a sotva by byla vznikla, nebýt
toho, že se opírala mimo jiné o národní kulturu, na prvnímmístě o hudbu.
Od počátku dvacátých let k tomu přispívaly, speciálně pro tento účel
vymyšlené, salcburské hudební slavnosti, každoroční letní festival, jehož
prominentním hostem se od roku 1935 stala také Jarmila Novotná.
V metropoli ležící na hranici s Německem, nedaleko od Hitlerova alpského
sídla v Berchtesgadenu, se začala setkávat kulturní a demokratická
evropská společnost, která tímmanifestovala vůli neustupovat nacistic-
kým hrozbám.
Zde, v Salcburku, se Novotná v roce 1935 seznámila s Arturem Toscani-
nim. Maestro, asi nejsilnější osobnost mezi světovými dirigenty dvacátého
století, ji okamžitě uchvátil. Sympatie byla vzájemná. Ve spolupráci
s Toscaninim potom Novotná vytvořila špičkové role v představeních
Kouzelné flétny, Růžového kavalíra, Figarovy svatby, Orfea a Eurydiky
a další. Toscanini však Novotnou také přesvědčil k rozhodujícímu opernímu
angažmá jejího života: na jeho rady a naléhání se od ledna 1940 stala
sólistkou newyorské Metropolitní opery.
Pokud se až do té doby zdráhala přijmout angažmá v Americe (ať už šlo
o operu nebo Hollywood), bývalo to s odvolánímna rodinu. Od roku 1931
Novotná žila vmanželství s českýmšlechticem JiřímDaubkema stala se
matkou dcery a syna. Zvyklá odvádět na scéně vždy plně profesionální výkon,
netajila se tím, že v jejímživotěmá před prací primát rodina. Při budování
kariéry se chovala jinak než většina jejích vrstevnic, které ve snaze budovat si
kariéru přijímaly role vmeziválečných hudebních filmech, vesměs s chatrným
scénářema s takovou úrovní reprodukce hlasu, která se nemohla rovnat
živému přednesu. Pro Novotnou, která prošla nejen operním, ale i činoherním
školením, nebylo filmování problémem; zároveň však pro ni tento druh
popularity byl okrajovou záležitostí. Z podobných důvodů se zmeziválečné
doby dochovalo i relativněmálo nahrávek jejího hlasu: Novotná desky točila,
zároveň však studiový záznamhlasu nepreferovala, opět z technických
důvodů; v době před vynálezemsterea, kdy orchestr i zpěvák byli nejednou
nahráváni dohromady na jedinýmikrofon, ji nepřitahoval – navzdory tomu,
že si musela být vědoma rostoucí obliby gramodesek.
Ve filmu Skřivánčí píseň (1933, režie Svatopluk Innemann)
ztělesnila ženu, která žije zpěvem, v podstatě tedy sebe sama.
Ačkoliv dramatik Jaroslav Kvapil psal původní scénář pro svou
ženu, herečku Hanu Kvapilovou, role padla pěvkyni jako ulitá.
Pěvkyně se vdává. Sňatek s Jiřím Daubkem
16. července 1931 v malostranském kostele
Panny Marie pod řetězem proběhl skoro v utajení.
V amerických novinách psali o tom, jak idylický rodinný život česká pěvkyně vede.
Ve skutečnosti moc takových chvil (zde v roce 1940) nebylo.
68
